Dav dokáže být krutý. V davu se necháváme strhnout k tomu, co bychom jinak nikdy neudělali. Své o tom ví každý, kdo zažil třeba šikanu na vojně nebo ve škole.
Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání! Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře a říkali: „Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil!“ (Matouš 26,65-68)
Ježíš je konečně tam, kde ho židovští duchovní chtěli mít. Stojí před veleknězem a má se zpovídat z toho, co dělá. No, vlastně o jeho názor nikdo nestojí. To vše má jen posloužit k tomu, aby konečně zemřel, což se nakonec povede.
Jak je možné, že i ti, kteří zakusili Ježíšovu uzdravující moc, se teď přidávají k jeho nepřátelům? To asi nepochopíme. Ukazuje nám to ale, jakou sílu má dav. Najde-li se někdo, kdo má charisma a dokáže zavelet, dav je schopen všeho.
V době druhé světové války na to doplatilo šest milionů Židů, po válce desítky tisíc Němců a v době totality stovky nevinných Čechů…
Dnes můžeme tuto sílu davu vidět třeba na fotbalových stadionech, kde se ze slušných lidí stává sprostá spodina.
Co s tím? Lidová moudrost radí: „Kdo uteče, vyhraje!“ V případě lynčujícího davu asi není jiná možnost, než se od něho držet co nejdál. Jinak mi hrozí, že se přidám i já.
Bože, ze všech stran jsem tlačen k tomu, abych šel s davem. Není snadné odolat. Buď proto, prosím, se mnou. Díky.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: Jen chtítí nestačí
