Při čtení knihy Kazatel bychom neměli zapomínat, kdo ji napsal. Král Šalomoun je dodnes v orientálních zemích považován za symbol moudrosti a rozumnosti.
V kronice izraelských králů o něm můžeme číst: "Měl mnoho žen: sedm set kněžen a tři sta ženin. Jeho ženy odklonily jeho srdce." (1. Královská 11,3)
Je docela možné, že právě tato životní zkušenost ho dovedla k tomu, co napsal v knize Kazatel a co nejen dnes může někoho silně pohoršit:
"Pohleď, na co jsem přišel, říká Kazatel,
když jsem hledal rozluštění všech věcí,
a které stále ještě hledám,
ale dopátrat smyslu se nemohu:
Mezi tisíci jsem objevil pouze jediného muže,
ale ženu jsem již mezi nimi nenašel." (Kazatel 7,27+28)
Šalomoun diskutuje se spoustou lidí. Hledá někoho, kdo by mu pomohl při jeho hledání "podstaty bytí", jak bychom dnes mohli pojmenovat naši touhu po věčnosti.
Teď se Šalomoun obrací nazpět a uvědomuje si, že za celý život poznal jen jednoho člověka – muže – který mu pomohl v jeho hledání. Zajímavé je, že tu nepíše, kdo to byl. Byl to nějaký mudrc? Nebo moudrý kněz? Či se setkal v Božím prorokem, který mu ukázal správný směr hledání? O tom Šalomoun nic neříká.
Problémem tohoto výroku je, že si Šalomoun dovolil napsat, že mezi těmi tisíci nenašel ani jednu ženu. Znamená to, že by na stáří opovrhoval ženami? Nebo že by zanevřel na ženské pokolení? To si může myslet jen ten, kdo o Šalomounovi nic neví.
Ponechme nyní stranou tento problém, aby nám neuniklo to hlavní. Co tu vlastně Šalomoun říká? Na stará kolena musí přiznat, že mu jeho bádání nebylo nic platné. "Podstatu bytí" neobjevil. Nenašel žádné perpetum mobile ani zázračný šém, který by mrtvé hmotě dával život. Pokorně musí přiznat, že nesmrtelnost není v lidské moci. Ani ten nejmoudřejší člověk naší planety nenašel klíč, kterým by si sám mohl odemknout bránu nesmrtelnosti.
Nesmrtelnost stále spočívá jen v Božích rukách. Pokud jí chceme dosáhnout, nezbývá nám nic jiného, než přijít ke stvořiteli a dovolit mu, aby proměnil naši mysl, naše emoce a jednou i naše tělo pro život v jeho království.
Pro ty, kterým stále ještě leží v žaludku Šalomounovo vyjádření ohledně žen, přidávám úryvek z jeho "Písně písní", ve které popisuje svůj vztah k ženě, kterou miloval:
"Jak jsi krásná, lásko moje, jak jsi nádherná!
Tvé oči jsou mírné jako oči holubice ve stínu závoje.
Tvé vlasy splývají kolem tvé tváře jako stáda koziček,
které skotačí na gileádských horách.
Tvé zuby jsou bílé jako ovce před střiží,
když právě vyšly z koupele,
každá z nich dvojčata porodí,
žádná z nich není neplodná.
Tvé rty jsou jako rudá šňůrka,
a ústa tvá plná půvabu.
Tvé hrdlo je vznešené jako Davidova věž,
ozdobená tisíci štíty statečných bohatýrů.
Tvá ňadra jsou jak dvojčátka gazelích koloušků,
pasoucích se mezi liliemi.
Než přijde svítání
a než se stíny rozplynou,
vystoupím na horu myrhovou,
na pahorek kadidlový.
Celá jsi krásná, milá moje,
poskvrny na sobě nemáš." (Píseň písní 4,1-7)
