Vraceli jsme se z dovolené v Chorvatsku. Když jsme přejeli české hranice, musel jsem si odskočit. Najednou vidím Standu Grose, jak stojí vedle mne se stejným pocitem úlevy ve tváři, jako já.
Byl v kraťasech a tričku. Protože tehdy ještě nebyl předsedou vlády, nestrašila v jeho blízkosti ochranka. Připadal mi jako obyčejný mladý sympatický kluk. Když pak postupně stoupal na politickém nebi, držel jsem mu palce. Pořád mi byl sympatický a byla šance, že to opravdu myslí upřímně.
Pak se to nějak zvrtlo. Objevovaly se informace o korupci, zneužívání postavení, podezřelé bohatnutí...
Podobný příběh mi vyprávěla sestřenice o Petru Bendlovi, kterému držely palce skoro celé střední Čechy. Díky svým zkušenostem s ním už ho dnes za sympaťáka považuje málo kdo.
Proč politika lidi tak mění? Proč se ztrácejí ideály? A vůbec, mají dnes ještě politici nějaké ideály? Nebo je vpřed žene jen touha také něco urvat ze společného korýtka?
Jsme my, voliči, vůbec schopni věřit, že existují lidé, kteří do politiky nevstupují jen kvůli snaze se obohatit?
Při sledování nových stran, které jsou určitým příslibem změny, mám také jednu obavu. Když dám hlas neparlamentní straně a ona skutečně projde do parlamentu, nebudu mít na svědomí dalšího Standu Grose nebo Petra Bendla? Nepokazí politika dalšího sympaťáka? Nepřipraví někoho o jeho ideály?
I přes tyto obavy nakonec někomu dám svůj hlas. Ale tentokrát ho budu více kontrolovat. Pokud to bude možné, pak toho svého poslance občas navštívím v jeho místní kanceláři. Jako křesťan se za něj budu i modlit.
Možná se vám to zdá málo. Skutečně je to málo, ale víc zatím udělat nemohu. Přesto raději udělám to málo, než abych nedělal nic a jenom nadával, psal články plné jedu a brblal v diskuzích.
