Už od dětství slýchám, že žalmy jsou zhudebněné modlitby. Musím k tomu dodat, že jsou to krásné modlitby a současně i zajímavé sondy do osobností, které jsou jejich autory.
Díky Davidovým žalmům můžeme lépe pochopit, co a jak prožíval tento izraelský král.
Při hledání někoho, kdo by mohl vést modlitbu na bohoslužbě, často slýchám: "Já ne. Já se neumím tak krásně modlit, jako druzí..." Myslím, že právě 17. žalm ukazuje na to, co je podstatou modlitby:
"U tebe, Bože, hledám spravedlnost,
ať k tobě dosáhne mé volání,
naslouchej, prosím, mým naléhavým prosbám,
jdou ze srdce, bez příkras a lsti." (Žalm 17,1)
Bůh se nedívá na to, jak vzletná jsou naše slova. Nezajímá ho ani to, zda své prosby dokážeme vyjádřit ve verších. Podstatné je, zda jdou ze srdce a zda si přitom něco nevymýšlíme. Bůh si přeje, abychom k němu byli upřímní. Právě upřímnost je nejdůležitějším faktorem naší modlitby.
Proč je upřímnost a pravdivost tak důležitá? Co o tom říká David?
"Pane, posuď můj případ,
jenom ty sám vidíš, kde je pravda.
Znáš moje srdce, znáš i mé sny v noci,
můžeš mne i žárem ohně přezkoušet,
a nenajdeš u mne žádnou strusku klamu;
mluvím to, co mám v mysli." (Žalm 17,2-4)
Při jednání s člověkem se nám může podařit ho obelstít líbivými slovy. Kdo z nás není rád, když o sobě slyší něco pěkného a pozitivního? Pokud si nedáme pozor, můžeme naletět někomu, kdo právě tuto naši vlastnost dokáže zneužít k tomu, aby nám třeba prodal něco, co vůbec nepotřebujeme.
Člověka můžeme oklamat. Boha ne. Bůh nám totiž "vidí až do srdce". Vidí vše, co se v nás odehrává. Nemá proto smysl si na nic hrát. Pokud to děláme, pak nám Bůh musí někdy nastavit zrcadlo tím, že dovolí ďáblu, aby v našem životě způsobil problémy, které na nás působí stejně, jako žár ohně na rudu. Jako se tavením získávají kovy, tak nám někdy problémy pomohou najít to, co nám chybí – upřímnost a pravdivost vůči sobě i vůči Bohu.
David ale pokračuje dál:
"Své činy podřizuji tvému slovu`
a nejdu, jak mi radí nepřítel.
Veď mne, pane, ve tvých stopách,
pomoz mi jít přímo za tebou." (Žalm 17,5)
Při čtení jiných žalmů zjistíme, že se David za dokonalého a svatého vůbec nepovažuje. Je si dobře vědom svých hříchů. Proto tak často hovoří o Boží milosti, na kterou spoléhá. Jak to tedy myslí, když říká, že své činy podřizuje Bohu?
Vraťme se k tomu, co říká v úvodu, když Boha prosí:
"...naslouchej, prosím, mým naléhavým prosbám,
jdou ze srdce, bez příkras a lsti."
Jsem rád, že moje modlitba nemusí být ve verších. Jsem rád, že se před svým Bohem nemusím přetvařovat. David ví o svých chybách a problémech. Nechce je řešit sám. Proto je předkládá Bohu a věří, že s ním se mu je podaří vyřešit. Touží po tom, aby mohl jít celý další život po Boží cestě, v jeho stopách. To si přeji i já.
