Dříve, než si přečteme poslední část 17. žalmu, chci připomenout situaci, ve které se David právě nachází. Je obklíčen svými nepřáteli, kteří mají jediný cíl, chtějí jeho smrt.
David ví, že pokud ho chytí, nebudou s ním mít žádné slitování. Na to bychom měli pamatovat při čtení slov muže, který se cítí jako v pasti. Dobře ví, co by se stalo, kdyby padl do rukou svých nepřátel. Skrývá se a spoléhá na Boží pomoc. Proto ve své modlitbě volá:
"Pane, postav se mezi mne a nepřítele,
sehni ho pod svůj vytasený meč,
zachraň můj život z moci bezbožníků.
Oni si myslí, že jídlo a majetek je všechno,
chtějí si užívat, více neznají." (Žalm 17,13)
Nejen v tehdejší době, ale i dnes si většina obyvatel naší planety myslí, že ke spokojenosti a štěstí stačí plné břicho a solidní konto v bance. Lidé investují svůj čas i své životní síly do splnění snu, kterým je bohatství. Když se to některým z nich konečně podaří, zjistí, že nejsou o nic víc šťastnější, než byli ještě v době "chudoby".
Ten, kdo spoléhá sám na sebe, je podle Davida chudák. Daleko šťastnější je ten, kdo poznal Stvořitele všeho, co máme:
"Přitom nevědí, že ty dáváš pokrm,
jim samotným i jejich rodinám,
tak jako šelmám s jejich mláďaty." (Žalm 17,14)
Proč je poznání Boha, jako dárce života i všeho, co k němu potřebujeme, takovou výhrou? V jiném žalmu David zpívá: "Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet." (Žalm 4,9)
Ve chvíli vzniku 17. žalmu je David obklíčen nepřáteli. Doufá, že ho Bůh opět vysvobodí, ale jistotu nemá. Ví, že může zemřít, ale po smrti ještě netouží, jak se dá vypozorovat z pokračování jeho písně:
"Bože, já tebe poslouchám a vzhlížím k tobě,
abych tě dobře znal
a poznal tě, až přijde moje chvíle,
a ty mne k sobě jednou zavoláš." (Žalm 17,15)
Dnes je otázka smrti něčím, o čem se moc nemluví a spousta lidí věří, že toto tabu vyřeší tak, že na smrt prostě nebudou myslet. Možná to i chvíli funguje, ale jednou nás toto téma stejně dohoní.
Čas od času se setkávám s umírajícími. Jsou v situaci, kdy už není kam utéct. Podle mých zkušeností jsou na tom vždy lépe ti, kdo už dřív poznali Boha i jeho odpouštějící milost. Ten, kdo na vlastní kůži pocítil Boží lásku, umírá snadněji.
David věděl, že jednou umře. Jen nevěděl, kdy to bude. Bude to teď? Zabijí ho jeho úhlavní nepřátelé v čele s králem Saulem? Nebo ho ještě díky Boží pomoci čeká dlouhý život? To David neví...
Netrápí se tím. Místo aby o tom planě filozofoval, chce raději svůj zbývající čas věnovat poznání svého Boha a jeho vůle. Chce být připraven na okamžik, kdy přijde "jeho chvíle". Až mu Bůh dá najevo, že jeho pozemský život skončí, nebude se bránit. Spolu s Jóbem vyznává: "Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru." (Jób 9,25-27)
