Farizeové a zákoníci obvinili Ježíše z toho, že ke svým mocným činům využívá sílu propůjčenou ďáblem. To je něco, co se těžko dokazuje i vyvrací. Ježíš jim odpoví něčím, co naopak dokázat lze. V čem spočíval problém, o kterém tu Ježíš mluví? V Izraeli neměli důchodový systém...
"A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? Vždyť Bůh řekl: `Cti otce i matku´ a `kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.´ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: `To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar´, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží." (Matouš 15,4-6)
V čem spočíval problém, o kterém tu Ježíš mluví? V Izraeli neměli důchodový systém, jaký máme dnes my. Rodiče vychovávali své děti, pak jim rozdělili majetek a doma většinou zůstával prvorozený syn se svou rodinou, který dostal v porovnání s ostatními sourozenci dvojnásobné dědictví. Pokud měla rodina tři děti, jmění bylo rozděleno na šest dílů. Dva dostal prvorozený syn a po jednom oba další sourozenci a také každý z rodičů.
Proč takové dělení? Mělo svůj význam. Prvorozený syn totiž na sebe přebíral zodpovědnost, že se postará o rodiče a dochová je až do jejich smrti. K tomu mu měl sloužit podíl, který dostal navíc. Myslím, že s podíly, které si ponechali rodiče, to mohlo pokrýt náklady, které byly s touto péčí o rodiče spojené.
Na tehdejší dobu to bylo velice pokrokové řešení generačního problému. Daně, které byly už tak dost vysoké, se zbytečně nezvyšovaly. Rodiče se museli starat, aby si během aktivního života zabezpečili své stáří nejen majetkem, ale i dobrým vztahem s dětmi a zvláště s prvorozeným synem.
Jenže ne každý byl ochotný tomuto závazku dostát. Kněží takovým lidem vyšli vstříc. Začali učit, že dar na chrám je víc, než starost o rodiče. Darováním části dědictví kněžím v chrámu se dědic vyvázal ze svého závazku. To, co dostal na starost o rodiče, dal Bohu. Rodiče se už tedy nemají obracet na svého prvorozeného syna, ale na Boha, který spolu s darem přijal i zodpovědnost za dárcovy rodiče.
Na téhle nové tradici vydělal dědic i kněz. Oba byli spokojeni. Jenže Bůh to viděl jinak. Už prorok Ozeáš přinesl důrazné Boží varování: "Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly." (Ozeáš 6,6) Podobně hovoří i prorok Micheáš: "Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?" Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem." (Micheáš 6,7+8)
Když je Ježíš napaden, že jeho žáci nectí tradice otců, odpovídá v duchu starozákonních proroků a staví Boží zákon nad tradice. Zdůrazňuje také, že duch zákona je důležitější než samotná litera. Jednání v duchu milosrdenství Bůh cení daleko výš, než jen bezduché dodržování rituálů.
Pane, pomoz mi i dnes zachovávat právo, milovat milosrdenství a přitom s Tebou chodit v pokoře bez jakékoliv pýchy.
