Vyprávění stopařky vlků v Krušných horách

Štěpánka si říká Krušnoholka. Její dobrodružné putování světem spojené se zálibou v paraglidingu, práce lyžařské instruktorky a chov husky jí dovedlo až k práci stopařky vlků. Svou roli v tom hrál i vlčák, který se ztratil v lese.

Zaběhnutého vlčáka hledala tři týdny, vyvěšovala plakáty, neúnavně pročesávala les. Vlčáka si pořídila už dospělého, nezvládli jej předchozí majitelé, a jí hned padl do oka. Bakly měl zraněnou packu, kterou mu ošetřovala, a stali se z nich nerozluční přátelé. Dnes jí Bakly doprovází na jejích cestách krušnohorskými lesy, kdy stopují vlky.

Štěpánka Kadlecová je totiž profesionální stopařkou vlků. Tuto práci ji nejdřív v podobě dobrovolnické práce nabídli v hnutí Duha, když se dozvěděli o její třítýdenní anabázi s hledáním vlčáka v horách. Z dobrovolnice se vypracovala k polovičnímu úvazku a pak i ke své hlavní práci, kdy několik dní v týdnu denně ujde 10 až 18 kilometrů v určitém rajónu. Krušné hory má rozdělené do vymezených kvadrantů o šířce 5 kilometrů, které pročesává místy, kde nevedou cesty. Tady se jí hodí její fyzická průprava z let, kdy dělala instruktorku lyžování nebo se velmi aktivně věnovala paraglidingu včetně akroparaglidu.

Vypráví nám o své životní cestě na přednášce, kde se dozvídáme, jak to vše bylo. Od dětství, kdy měli rodiče ve Vejprtech hotel a svou dceru podporovali v jejích zálibách. Tenkrát to byl chod psů husky a lyžování. Kvůli sportu zanedbávala i školu a měla problém odmaturovat. Dnes ale říká, že se jí v žádné práci nikdo neptal na to, jaké měla známky. Neměla ani nikdy problém si práci najít a zároveň dělat to, co jí baví. V tom může být myslím dobrým příkladem pro ostatní. Dělej, co tě baví, a ono tě to i uživí. I rodičovská podpora ve smyslu: když si na to vyděláš, tak si dělej, co chceš, je dobrá strategie.

Štěpánka se nakonec po putování světem vrátila do Krušných hor a v domě, který její rodiče už nechtěli provozovat jako hotel, zřídila ubytování typu hostel, které v Čechách dosud nebylo. Říká se mu back packer a spočívá v tom, že ubytování je jednoduchého typu, centrem dění je velká společenská místnost i s možností vaření. A v této místnosti se všichni scházejí, poznávají se, sdílejí. Když vidím fotku, kde je velký pokoj s krbem, a pohodlnými vaky na sezení, tak se nedivím, že je taková forma ubytování oblíbená obzvlášť u mladých lidí. Štěpánka říká, že narazí sud s pivem a na ubytovaných je, aby pak nechali na pokoji peníze. Ráda si taky s návštěvníky svého hostelu povídá, tráví s nimi volné chvíle.

Právě kamarádství různých mladých dobrodruhů jí pomohlo při cestování Evropou i na Novém Zélandu. Tady zažila jak fyzickou dřinu při brigádě na farmě,  tak hodně dobrodružství a zároveň relax na ostrovech Království Tongo, kam se vypravila s partou přátel díky tomu, že letenky právě sem byly pro ně cenově nejdostupnější. Byli tu jediní evropští turisté, nejsou zde žádné hotely. Zažili tu mořskou bouři, pozorovali velryby, jedli kokosové ořechy. 

Každá zkušenost se v životě hodí a nějak se zúročí. Právě o tom je vyprávění Krušnoholky, které můžu doporučit všem milovníkům přírody a cestování. Užitečné by bylo i do škol a to jak v rámci ekologické výchovy, tak výchovy k občanství.

Štěpánka se už objevila také ve filmu Petra Mikšíčka o putování po stopách vlků a v reportáži ČT o výskytu vlků u nás. Je třeba zvyšovat informovanost o důležitosti návratu těchto šelem do volné přírody. Ne každý totiž ví, že člověk se vlků bát nemusí, vlk je plachý. Jeho potravou jsou hlavně jeleni a laně. A jak můžeme vědět i z filmů třeba o africké přírodě, tak šelmy zlepšují kvalitu populace lovené zvěře, jejich potravou jsou totiž slabší kusy. Přežijí pak silnější jedinci, kteří mají zdravější potomstvo. Vlk samozřejmě působí i škody na ovcích, ale vzhledem k nízkému počtu těchto šelem u nás, a k jejich užitečnosti v přírodním koloběhu, nemusí mít ani farmáři velké obavy. Ti krušnohorští jsou rozumní, Štěpánka z nich měla nejdřív strach, poté, co znala odpor farmářů z Broumovska. "Jsem pyšná na to, že jsou to super lidi, dokáží něco budovat," říká právě o krušnohorských farmářích.

A kolik je v Krušných horách vlků? V současné době jedna smečka a jedna dvojice. Vyskytují se hlavně v oblasti rašelinišť. Stopovat vlky je možné i jako dobrovolník v hnutí DUHA, pro které Štěpánka pracuje. Na webu o šelmách se můžeme dozvědět spoustu zajímavostí.

Díky vyprávění Štěpánky Kadlecové víme, co vše stopař dělá, sbírá třeba trus těchto šelem, který pak prochází testy DNA. K trusu je potřeba taky přičichnout, když je třeba určit, čí trus stopař našel. Správný stopař také umí výt, krušnohorští vlci prý nejsou zrovna komunikativní. Na vytí člověka se ozývají ti beskydští. Anebo naše Krušnohorka ještě nevyje dost věrohodně, to posoudit neumím, každopádně jsem si z povídání s ní odnesla prima dojmy i určité vědomosti.

Jako by mě mé nedávné setkání s fenou vlčáka v Kalku a její přátelství nasměrovalo až k vlkům. Ty mám v úctě snad odjakživa, i když je znám jen z filmů nebo z Podkrušnohorského zooparku. Tady mi ale přijdou vlci smutní, určitě je jim lépe ve volné přírodě. Záběry z fotopasti, kde si hraje smečka malých vlčat, potěší snad každého milovníka přírody.

V Krušných horách byl již vystopován také rys. Další šelma, jejíž návrat do přírody je více než žádoucí. K ochraně těchto tvorů můžeme přispět i finančně, nejsou to vyhozené peníze.

Krušnoholka je hodně aktivní na facebooku i instagramu, teprve si jdu prohlédnout galerii jejích fotek. Téma mě tak oslovilo, že jsem své dojmy naťukala ještě v noci, abych se o ně podělila i s dalšími milovníky divoké přírody. Díky za všechny, kteří mají k přírodě úctu, a navíc i něco užitečného dělají. Ať už to jsou třeba nedávné úklidové akce nebo cokoliv dalšího. Možností je celá řada.

Nebuďme lhostejní, vždyť příroda je naší matkou.