Příběh Marie, která maluje koně i svaté

Na návštěvě v ateliéru malířky Marie Svobodové mluvíme nejen o malování, ale hlavně o životě. Jak přišla na umístěnku na sever Čech, jak si tu zvykala. A pak začala malovat pro opuštěné kaple a kostely, které tak ožily. 

Marie měla vždycky ráda zvířata, hlavně psy, kočky a koně. V době svých středoškolských studiích na koni i díky kamarádce jezdila. A už odmala koně malovala, od srdce, bez přemýšlení. Čmárala je třeba po okrajích novin. Rodiče jí dali na grafickou školu známou jako "Holarka." A odtud pak na umístěnku směřovala k nám na sever.

Holarka byla takovou přípravkou na Akademii, studenti se tu učili písmo, malovat figury, zátiší, znát perspektivu, architekturu - ode všeho něco. Učil se tu i tisk z výšky a litografie. Vše pak paní Marie využila ve své profesi, věnuje se užité grafice. Jako takovou třešničku na dortu má malování a to nejen milovaných koní. Ještě než ale přejdeme ke oněm svatým, tak pár obrazů s koňmi si tu dovolím představit. Zaujal mě tento modrý, to vzepětí ušlechtilého tvora.  

A ani sv. Jiří by bez koně nejspíš draka neskolil. Stejně jako stateční rytíři by nepodnikali své výpravy, mnohdy ne až tak ušlechtilé, ale to by byl už jiný příběh. Dnes mluvíme o Marii, která maluje koně i svaté. A také další postavy různých bájesloví, inspiračních zdrojů je mnoho.

Mluvíme o lidech, které Marie ctí, kteří jí dali hodně do života. Ať již to byla maminka, nebo skladatel a zpěvák Jiří Bulis. To byly 60. léta a časy divadel malých forem jako byl Semafor. Také v Chomutově působilo podobné divadlo a tady se jednou potkala i se svým budoucím mužem, Václavem, s nímž už je víc jak 50 let v manželském svazku. Václav Svoboda je aktivním místním činovníkem ve filatelii, a tak i Marie pro filatelisty tvoří. Nejen diplomy a různé další grafické práce, je také autorkou poštovní známky, na které je znázorněno město Chomutov. Byla to velká sláva v našem městě, když byla před pár lety tato poštovní známka vydána a představena veřejnosti. Lidé pak Marii říkali: "Udělejte víc takových krásných akcí".

Díky Marii Svobodové ožívají i konkrétní postavy z dějin, které jsou spjaté s naším městem. A také tradice, pamatuji jí při pečení vánočního kuby pro akce v muzeu i při paličkování na statku v zooparku.

A jak se dostala k těm svatým? To jí jednou oslovili lidé z okrašlovacího spolku v Jindřišské, kteří zachránili místní kapličku. Když odvedli mužskou práci na opravě střechy a fasády, tak vyvstala otázka, jak naložit s interiérem. Původní naivní malbu dle šablon Marie už nedoporučila, lépe se tu přeci budou cítit svatí. Po domluvě s místními, koho si tu přejí, namalovala oblíbeného světce Jana Nepomuckého. Přidala svatou Barboru, ochránkyni horníků, svatého Huberta jako patrona lesů a lovců, svatého Floriána pro ochranu před požáry i svatého Martina a Marii s Ježíškem. To vše pod nebem s hvězdami.   

Jindřišští pak vyzdobili zastávku MHD křeslem a knihobudkou, upravili skalku, přidali mapy. Na to, že tu žije jen několik stálých místních, a ostatní jsou chalupáři, působí podkrušnohorská víska dnes velmi malebně. Jezdím tudy z Jirkova na Boleboř, kde se zas činí další místní, psala jsem Jak se boří bol.

A po Jindřišské přišel na řadu Vintířov na Radonicku. Další obec s poničenou kapličkou, kterou se místní rozhodli opravit. Připomínám, že tady jsme v severních Čechách, v oblasti bývalých Sudet, tady to není samozřejmost. Ve Vintířově to byl Vladimír Valeš a jeho přátelé, kdo kapličku obnovili, a Marie Svobodová nabídla, že namaluje obraz. Ten původní už sem totiž církev nechtěla dát. A tak vznikla nová malba Marie s dítětem, civilní vyjádření a velmi působivé. Vyprávění o tom, jak Vladimír Valeš přijal darovaný obraz krátce před svou smrtí, kdy do té scény nádherně zasvítilo slunce napovídá, že nebesa jsou takovýmto činům nakloněna. I darující je tak obdarován.

Naší Marii tato povedená práce dodala odvahy oslovit i chomutovské s nabídkou na obnovu dvou obrazů na bočních oltářích kostela sv. Ignáce. Marie ctí naše kulturní dědictví, pátrala po původní podobě poničených obrazů. K obrazu s Janem Křtitelem se dochovala černobílá fotografie, k dalšímu obrazu už je "černý flek". Zbylo jen trochu původního plátna, ze kerého kdosi z rabujících po válce obraz vyřízl. Ze zachovalého jména sv. Alois pak naše Marie zjistila, jaký mohl být motiv, a ten také ztvárnila.

V plánu má ještě obnovu obrazu Boha hromovládce na trůnu. Držím jí palce a jsem moc ráda za naše setkání. Těší mě se potkávat s lidmi, kteří nejsou lhostejní k místu, kde žijeme. Těch profesí, ve kterých působí, je samozřejmě víc, ale zrovna k tomu výtvarnému tvoření mám jaksi blíže.

Už mi totiž taky jednou půjčili klíče od kostela sv. Ignáce i kostela sv. Václava v Kalku. A to bývají silné okamžiky. Děkuji za ně.