Pocta mým spřízněným duším

Díky spřízněným duším si dovedu lépe uvědomovat sebe samou. Své vlastní božství. A šířit lásku. Lásku, která prostupuje vše. Hladí, boří bariéry, uzdravuje. Jak je třeba. Je to tak mocná síla...poslyšte příběh ze života.

My ženy si často idealizujeme vztahy, čekáme, že přijde nějaký princ, který nás svým polibkem osvobodí. Osvobodit se ale může každý jen sám za sebe. Najít svou vnitřní sílu a konat, když je třeba. A hlavně milovat. Všechno. Dobré i zlé. Vše jsou totiž naše výukové lekce. Když pochopíš, aspoň z části, tak se ti mnohem lépe žije. To říkám z vlastní praxe.

Dnes cítím velkou vděčnost k mým spřízněným duším, s nimiž zažívám krásné souznění v některých osobních tématech a zároveň v našem životním směřování. A nejde zdaleka jen o nás, jako individuality, jsou tu úkoly společné. Určité dílo, které má být vykonáno.

Poslouchám teď nádhernou hudbu, která mě vylaďuje, ten koncert 2 CELLOS mi poslala jedna z mých blízkých duší, o které teď nebudu blíže vyprávět, máme společné tajemství a to ctím.

O kom můžu vyprávět, je další z blízkých duší, se kterou jsme nedávno natočili vyprávění o krajině severozápadních Čech, zaniklých obcích na Klášterecku. A našem záměru to tu zlepšit. Nenechat dál chátrat místa opuštěná. Udržujeme tedy tato místa v povědomí lidí a i něco konkrétního konáme, každý ve své profesi. A protože dílo je rozdělané, ještě zdaleka ne hotové, tak je třeba se občas vídat, říct si, co je nového, a na čem budeme pracovat dál.

Domlouvám tedy týden dopředu společný oběd a pak na tu schůzku zapomenu, protože přichází další úkoly, které mě vtáhnou zas do něčeho jiného. Jdu tedy rychle na oběd, sama, a najednou mi bleskne hlavou, vždyť jsi měla domluveno obědvat s tím architektem. Jak se snažím nebýt otrokem svého mobilu, tak jej mám často ztišený, tentokrát je myšlenka silnější, a na mobilu též pak vidím zmeškaný hovor. Volám tedy zpět, omlouvám se... Bůh to má ale v plánu, abychom rozvíjeli naše dílo a tak nás  dá dohromady jinak, jen za pár hodin poté.

To už stojím na potemnělém náměstí městečka, odkud jezdím po práci autobusem do dalšího města, a zrovna si říkám, pojeden dnes ten autobus? Někdy se totiž porouchá, řidičů je málo, špatně je platí, zakázka kraje, atd. Když dlouho nejede, tak jdu radši na vlak, ten je spolehlivější. Z úvah mě vytrhne bouchnutí víka od popelnice, to vyklouzlo z ruky na druhé straně potemnělého náměstí právě tomu člověku, s nímž jsem plánovala pracovní oběd. Když jej poznám, tak neváhám a běžím k němu, i z praktického důvodu, má totiž auto a může mě domů svézt. V tu samou chvíli se zároveň drobný déšť, který se snášel k zemi celý den, proměňuje v romantické sněhové vločky. Sněží, já se vítám s blízkým člověkem a usedáme spolu do jeho rychlého vozu bílé barvy, jen pro dva. Jak z romantického filmu, ale my dva nejsme nijak bláznivě zamilovaní, jen - a tohle "jen" je, přátelé, mnoho - máme radost, že si povíme, co je nového, a vzájemně si užijeme cestu, každý do svého domova, ke své rodině. Při rozhovoru pak zjišťujeme, že nás spojuje radost z nedávno zažitého, která nás naplňuje i pro dny všední. Můj známý vypráví o cestě do daleké země, kde si užil srdečnosti místních, a já mám z této země taky skvělý zážitek. Indiánskou madonu z Guadalupe. Jak mi jí takto někdo připomene, tak je tu vědomí ... to už slovy asi dnes nedám.

Jen doplním a zároveň dojdu k pointě, opět z praxe, tak to mám totiž nejradši, vzájemně se dělit o své vlastní zážitky, ne jen teorie, kdo je tu kdo a co je asi co. Píšu na své Fb "zdi" o setkání a souznění duší, kdy je to vlastně víc než romantická láska, když totiž s někým pracuješ na něčem užitečném, a zároveň ta shoda v něčem podstatném... a objeví se spřízněná duše, která si říká bezejmenný poutník a raduje se, kolik je v tom lásky...

A když pak mluvíme s poutníkem o jistých osobních zážitcích lásky, tak on praví:

Nelze sdílet lásku odvisí/li láska od druhého než jsi ty sám...
Tryská/li láska z tebe a zároveň z druhého, pak se tomu říká láska čili dvojplamen...
Ale jestliže tě naplňuje láska druhého a ne od sebe, pak později přijde trápení...

Pokud někomu umožníte, aby byl sám sebou a zároveň ten někdo umožňuje vám být sám sebou, tak jste v dvojplameni. Tak tu je nejsilnější láska...
A všechno to ostatní je trápení...

Miluju milovat