Kolikrát se už ten příběh stal. Lidé se pro něco spojili a společně také něco dokázali. Příkladů je bezpočet. V bojích mnohdy padaly i hlavy a stejně do toho jdeme zas a znova. S odhodláním něco rozvířit, změnit, prosadit.
Dům U dvou rytířů v Chomutově se v těchto dnech stal dějstvím dvou událostí, které mě potěšily. A o to povzbuzující se ráda dělím, i když někdy je tu i skepse, samozřejmě. Hudební redaktor a publicista Jiří Plocek nedávno pravil :
CO ZBÝVÁ
Svět je jeden velký kolotoč a chaos.
Chceš jej zlepšit nebo ne?
Chci.
A teď upřímně:
Chceš někoho utlouct, aby ti nepřekážel?
No, … ne.
Chceš někoho přesvědčit, změnit jeho názory?
No, … ne. Nevím vlastně, co nese v sobě a co má naplnit.
Tak co vlastně zbývá?
Svědčit: O světě.
O sobě.
Když se malířům, sochařům, grafikům i fotografům podaří překonat svůj individualismus a zároveň si jej v dobrém uchovat, tak vznikne i tak podařená akce jako je Chomutovský výtvarný salon, který uvedl v život Josef Šporgy z Orasína. Ve sklepení osudu - jak se prostoru pod domem U Dvou rytířů říká - se tak sešlo patnáct výtvarníků a jejich přátel. S mým mužem jsme si vše prohlédli, i něco nafotili. Kromě reportážních dokumentů jsem ve Šporgyho objektu Lampa Penny zachytila "světlo na konci tunelu". To symbolicky potvrzuje mou zkušenost, že prostřednictvím umění se dá nahlédnout do hlubin našeho podvědomí a třeba cosi konkrétního odtud vynést na světlo. V tom jsou umělci výborní terapeuti sebe sama i nás ostatních.
A pak jsem se tu potkala s klukama a holkama pirátskýma. Další den si totiž domluvili severočeský sněm právě tady, ve sklepení osudu. Je to parta fajn lidí, s nimiž nacházím společnou řeč. Podobně jako s umělci. Mají ideály i reálné vize. Uchovávají si svobodomyslnost a zároveň chtějí dělat něco pro společnost, v niž žijeme. Líbí se mi jejich odvaha jít do boje, který se může jevit jako prohraný. Nemusí to tak být. Vždyť kolik "bláznů" dovedlo něco změnit. I když si ti ostatní - "rozumnější" - ťukali na čelo. To je mi sympatické.
A navíc se i zasmějeme. To na schůzích jiných politických partají asi nebude. Že by vládla otevřenost.
Usmívá se i Milada Horáková, která se nedala zlomit. Také tu s námi byla. Podívejte na tu tvář. Do jejího životního příběhu se takto vcítila sochařka Jitka Kůsová Valevská.
Spokojen je i Josef Šporgy, který provází výstavou. A přijede i Jáchym Topol se čtením z románu Citlivý člověk. A o tom se tu pokouším psát. O citlivých lidech, kteří mají nějaké ideály. Nejdou jen po penězích, konzumu a pohodlí. A tihle lidé posouvají svět. Bylo tomu tak dřív, je tomu i dnes. Příkladů je bezpočet.
Nedávno jsme tu měli na kus řeči i Václava Cílka. A mě se to vše momentálně spojilo v jeden optimistický příběh o tom, že je tu spousta šikovných a přemýšlivých lidí. V té naší české kotlině. A že můžeme měnit to, co se nám nelíbí. Nemusíme se nechat "vláčet dějinami".
Však to taky děláme, různě po svém. Sdílejme to dál. Podporujme se vzájemně. Hezký den přeji.
