Od dvou hrdliček přes dvě babky, jednoho bigbíťáka až k sáňkařům a rogalistům

Život radniční zpravodajky je vskutku pestrý, ocitám se na místech, kde se psaly dějiny, i kde se žije tak obyčejně, až je to to nejhezčí na světě. Dnes jsem třeba poznala sáňkařskou dráhu, a dozvěděla se něco o řízení rogala.

Mám tolik práce, že na psaní blogu už čas či prostě energie mnohdy není. Dnes mi ale cvrnkly do nosa dvě hrdličky, zvláštně zbarvené. Vyplašila jsem je na cestě parkem, kudy jsem kráčela kolem dvou stařenek. Ty seděly na lavičce a pravily: "Vy se nebojíte tudy chodit? My Vás ochráníme. Bývá to tu samý feťák", říkaly ty moudré ženy zcela klidně, možná se na nějaké to vzrušení, aby bylo o čem pak vyprávět, vysloveně těšily. Krásně teplo bylo, v parku pak příjemný stín.

Žádného feťáka jsem nepotkala, jen jednoho staršího bigbíťáka, s šedivými dlouhými vlasy a džínovou bundou do pasu. Underground 80. let. A pak už jen přechod pro chodce, řidiči blahosklonně zpomalují své kovové oře. Já radši živé koně. I těch tu máme dost, pasou se na loukách i plaví přes řeku.  Nedávno jsem dokonce viděla dva vlky, je to k nevíře,  jejich chovatelka o tom nechce příliš mluvit, prostě si je z Kanady přivezla.Ten černý má ale pořádnou tlapu, málem mi jí podal skrz plot.

Tady na severu je možné snad vše. Rozjaření Romové, kteří si bez zábran užívají života, shánčliví důchodci, pohodové maminy na mateřské. Sem tam nějaký ten podivín. Nebo třeba hluchoněmý, o něm mi vyprávěla zrovna ráno kamarádka, jak jí přispěchal na pomoc, když upadla na kole. A posunkovou řečí cosi vysvětloval. Přispěchal i další pomocník, když se na té silnici válela, a žádné auto jí nepřejelo.

Tolik "drobných" dějů se uděje právě na takové ulici, zvláště když je teplo, a lidé se vyrojí. S pejsky nebo s taškami LIDL. Případně obojím, máme přeci dvě ruce.

Kupuji červená jablka se zdejších sadů a pak s dalším kámoškou domlouvám, jak jí nahradím u moře, kam brzy pojedu. Taková ta výhodná nabídka, nezaplnil se autobus, tak to dorazilo až ke mě. Moře miluju, poslední roky jsem zažívala jen studené, tak teď už se brzy vyvalím na rozpálené pláži jak vorvaň. Trochu jsem přibrala, no a co. Zásoby tuku na případné horší časy.

A už je tu další kámoška, tentokrát nabízí cestu autem na reportáž do míst, kde máme sáňkařskou dráhu. Takovou retro, samý beton, ale je to v lese, a dneska přijeli reprezentanti z Německa, zatrénovat si, asi, že mají rádi retro. A taky se kamarádí se zdejšími, přátelství je moc fajn produkt takového sportování. A taky cestování po světě. Musíš pořádně makat, ale taky se někam podíváš a něco pořádnýho zažiješ. Tihle lidé jsou mi svojí mentalitou fakt blízcí. Makáš a máš. Bavíš se, popiješ, oslavíš, popovídáš a jedeme dál.

Na klášterecké sáňkařské dráze jsem poprvé, je kousek za městem. Tohle na mojí práci miluju obzvlášť. Podívám se tam, kde jsem ještě nebyla, dozvím se to, co jsem ještě nevěděla, udělám těm lidem trochu promo. Však jsou šikovní, tak ať po nich zůstane stopa. Třeba zrovna v radničním periodiku. 

Sáňkaři musí mít pořádnou fyzičku, když vidím, jak tahají saně na zádech do kopce, žádný vlek jako mívají lyžaři tam není. Potěžkám saně, a zděsím se, 25 kilo to má a oni je hodí na záda, i děti a jdou do toho kopce rychleji než já, tukem poněkud oděná. No ale mám foťák a dar slova, tak aspoň o nich napíšu.

Třeba o Olze Stavenské, reprezentuje ještě jako veteránka, a dnes se dozvídám i její příběh. Jak nejdřív dělala krasobruslení a ještě něco jinýho a pak uviděla tu dráhu. Večer osvětlenou, tenkrát ještě dřevěnou, a v tu chvíli to chtěla. A trvalo nějaký čas, než jí kolegyně sportovkyně do oddílu vzaly. U sportovců bývá i rivalita, jede se na vítězství. Olgu neodradila ani vražená tyč do boku, zranění, které v mládí schovávala pod náplast, aby to rodiče neviděli a nebezpečný sport jí nezatrhli. Občas totiž někdo vylítne z dráhy a když se trefí hlavou do stromů, tak v tu ránu odchází z tohoto světa.

Někdo to má ale ve hvězdách, že odejde takhle, a jiný zas ve svých snad už 70 letech vypráví veselé historky a vypadá o dvacet let míň. A ukazuje druhým, jak se na takových saních manévruje. Je to prý obráceně než na rogalu. Takže na rogalo sáňkaři nechodí, to by mohlo blbě skončit.

A o rogalistech snad někdy příště, taky jednoho znám, ten nedávno nějak moc rychle přistál, dávali ho pak ve špitále dohromady. No ale už zas skáče přes kaluže. A dráha pro rogalisty se třpytí na Černém vrchu, to je naprosti vrchu Šumná. Poblíž je Mravenčák a taky Rašovické skály. Máme tu nádherné kopce, Doupovské hory, a spoustu dobrodružství tu zažíváme. V okolí Klášterce nad Ohří, heč.