O muži s dýmkou, Máří Magdaleně, květinách a svatbě

Do lázní si jezdíme odpočinout, popíjet prameny, nechávat se hýčkat. V tom lepším případě, jindy jsme ti nádeníci, kteří tu pracují pro lázeňské hosty. Jeden letní den jsem spojila oboje, jak to příjemné, tak i pracovní.

Nedávno jsem v jedné kavárně v lázních na zahrádce zahlédla muže s dýmkou a v pruhovaném tričku. Poklidně něco četl nebo snad psal. Kouř z jeho dýmky mi zavoněl, nejradši bych se s ním dala do řeči, zeptala se, jestli je básníkem nebo snad dopisovatelem nějakého kulturního či jiného periodika. Či snad přímo spisovatelem? Netroufla jsem si ale překročit tu bariéru, která dělí lidi, že prý jsme si cizí. Tak jsem si vypila svou kávu, podívala se do mobilu na FB, a tam se mi objevily fotky kostela sv. Máří Magdalény, na který jsem se dívala právě z té kavárny (bylo to v Karlových Varech). Nejdřív mě napadlo, že Bůh o mě ví a posílá mě tam, a pak racionálněji, že mobil ví, kde jsem, postovala jsem fotky z Varů, tak to prostě zesynchronizoval. No ale stejně jsem šla dovnitř toho kostela, jestli mě tam něco hezkého třeba nečeká, a opravdu čekalo.

Zpíval tam nádherně sbor, ženské i mužské hlasy na kůru. A pomalu se scházeli svatebčané. Tak jsem mohla asi čtvrthodinky poslouchat ty nádherné tóny a cítila se požehnaná. Pak už jsem šla na smluvenou schůzku s mojí mámou, a taky zavolala mému muži, abych mu ještě vysvětlila, že jsem ve Varech právě kvůli mámě, která sem chtěla vyprovodit, pomoct s taškou a přestupováním z vlaku, no a že si to tu zároveň užívám, fotím přitom květiny, lavičky, prameny... o muži v námořnicky pruhovaném tričku ani ťuk, samozřejmě, ale teď se tu můžeme poškádlit, neb bývá první, kdo mé statusy čte, za chvilku vstane a jedeme zas do práce.