O mojí matce socialismem kované

A válkou v dětství zocelené, i v dnešním kapitalismu se obratně pohybující. Moje máma toho teda zvládla! Dochází mi to tak najednou, když si tu takhle ve volném dni rekapituluju. Dobrý kořínek máme. Posuďte sami.  

Děda z máminy strany býval holičem a pak i vlásenkářem. Před 2. světovou válkou šel pracovat k divadlu do Vídně, snad měl i nějakou tu židovskou krev, ale o tom máma moc nemluví. Spíš vzpomíná na to, jak se tady s mámou těžko protloukaly. "Měli jsme boláky v hlavě, z toho válečnýho margarínu", říká. "A sedláci nás vyhnali, dali spíš prasatům." Že si pak později jednoho synka právě ze sedláckýho rodu vzala, a bývalou selku (už komunisty o hospodářství připravenou) měla za tchýni, je možná taková ironie osudu.

Děda se vrátil do Čech přes účast na Pražském povstání, a byl to hodně společenský člověk. Asi až příliš, ráda se i napil a chodíval domů pozdě. Škoda, že už s ním nepopovídám, jen si pamatuju, jak nás vnoučata potajmu učil kouřit. Ráda jsem se tím pak chlubila, jakej je můj děda frajer. 

Babička s ním asi snadný život neměla, co vydělal, to často propil. Ale úplnou bídu neměli, vlastně ani nevím, jak to ta babička dělala. Asi si dědu nějak dovedla "ohlídat".

Pamatuju ten poklid jejich bytu s bytelným nábytkem z první republiky, nad manželskými postelemi svatební fotografie v oválném ránu, a krajková dečka na stolku. Žilo se v prostorné kuchyni, v ložnici spalo. I my děti, když máma nezvládala nás všechny najednou vychovávat, tak jedna z nás šla sem do  Vratislavic.

Máma byla jedináček, ale dala jim čtyři vnučky. Všechny už jsme dávno dospělé a starší sestry už taky babičky. A naše máma je takový nezmar.  V mládí sportovala v Sokolu, a měla ráda i divadlo, kde působil děda jako vlásenkář. První její manžel byl taky "hodně do společnosti", ale zas nebyl pro rodinu, a chtěl jít do Německa a tak se brzy rozvedli. To už měla máma dvě děti. 

Pak si našla mýho tátu, "pořád mi chtěl nosit kabelku", vzpomíná na jejich namlouvání kdesi v lázních. To už tu byl socialismus se svými ROH pobyty. Táta byl fešák a ještě volný a i o máminy děti se chtěl starat. A taky mámě hned udělal děti další, nás dvojčata, takže brzy byla svatba. 

Můj táta byl tak trochu intelektuál, dodnes rád čte, a tak z rodné vesnice odešel. Taky proto, že bratři byli dva a statek byl zdědil jen jeden. Takže ho v 50. letech naverbovali pro hornické povolání. Dělával pak technika na šachtě, dnes má samostatný pokoj ve slušném domově pro seniory. A chodí tu hlavně do knihovny. Je mu 84 let.

S mámou se často hádali, táta introvert, který se po práci nejradši věnoval svojí sbírce známek, nebo jezdil po burzách. Já kolikrát s ním, fandila jsem mu. A mámě v duchu zazlívala, když tátovi vyčítala, že nejdou třeba tančit. Máma společenská po svém tátovi. Dovolenou zajistila vždycky ona, a to bývalo docela prima, když jsme jezdili třeba pod stan. Taky dovedla našetřit na Moskviče a pak i na rekreační chalupu. Takže chvílema pohoda, a chvílema dusno. Dnes žijí odděleně a občas se i navštěvují. 

Hmotná nouze, kterou zažila máma za války, se odráží i v tom jejím dnešním hromadění věcí a jídla. "Co kdyby," že. Už se na ní za to ani nezlobím, nemůžeme se jim divit. Po tom, co prožili. Třeba i měnovou reformu.

I když dřív jsem dost hudrala, když mě nabádala, ať mám doma "aspoň deset kila rejže". A další ty praktické rady do domácnosti, ráda jsem si vždycky dělala všechno po svým a třeba i jinak. Mám svojí rodinu, ale vlastně stejně jsem s mámou celkem často v kontaktu.

A jak vypadá takový den s naší mámou? Ráno na oční ambulanci nejsem jediná 50letá dcera s 80ti letou matkou, jede to tu jak na běžícím páse. Operace předepsána a tak můžeme vyrazit do lékárny a na nákupy. Protože támhle mají levnější jablka, támhle zas likér "na svátky" a obligátní vše za 39 nabízí spoustu dárků pod stromeček pro pravnoučata. I když remcám, že ty krámy stejně nikdo nechce, nemám šanci. Ani argument, že ta kořalka musí být na vánočním trhu dražší než jinde, neobstojí. Nevadí, mám prostornou tašku a zastávka busu blízko. Když tu procházíme kolem jedné z těch nových kaváren, kde ovšem máma zlověstně pronese "tady jsem si dala vodu a kafe a chtěli 85 korun". Povídám, že je to dneska normální a doufám, že je neuhranula. "Ta voda byla ve skle", odvětí, asi na vysvětlenou, a vytáhne skleničku od přesnídávky, kde má čaj.

Dobrý, popijeme, pojíme na zastávce busu, a hurá na poštu pro důchod. Když vidím tu frontu, tak mi zatrne, ale máma je v klidu. Je to přeci sváteční chvíle. Spořádaně všichni čekají na svou pravidelnou výplatu, i nějaké to přátelské slovo prohodí. A pak už jen stavit se u vietnamky na rohu pro další nezbytnosti a jsme brzy doma. V paneláku, kde jsem vyrostla. Tady jako obvykle přicházejí úkoly, tentokrát přišít ručně utržený lem sukně snad ještě z bájného Tuzexu. Nevzpírám se, říkám se, že je to dobrá meditace. S rozpíchaným palcem po půlhodině odevzdávám hotové dílo. A už jen vytřít podlahu a dát si prima oběd. A samozřejmě ještě něco "pro kluky" domů. Kotel rejže se slovy "sama to nesním". A i tu lahvinku jsme otevřely, jako obvykle. Do svátků ještě času...

Před sebou mám předvánoční oslavu s kolegy a kolegyněmi manžela z jeho práce, a to bývá pořádná žranice. V duchu našeho reálného kapitalismu. Dobře se najíst a popít a jen tak se pobavit. Dojde většinou i na taneček, a to po dědovi můžu, i když po tátovi jsem taky trochu intoš, a chybí mi k debatě smysluplnější témata. Každopádně přežiju ve zdraví, a doma si pak druhý den dáme máminu rejži s kuřecími stehýnky, které zbyly od včerejška.

No nemohla jsem to tam nechat, ještě by to vyhodili. A s jídlem se plýtvat nemá, to fakt nemám ráda.