O Julii Lescaut, matce a komisařce

Ve volných chvílích teď sleduji francouzský seriál o rázné a zároveň půvabné komisařce, která žije svou prací i svými dětmi. Děti jsou tedy pro ní víc, nemá to s nimi snadné. Je totiž rozvedená, tahle filmová hrdinka.

Máme dnes Den matek, tak si připomeňme možný ideál, a to ženu, která pečuje jak o rodinu, tak je dobrá ve své profesi. Tohle je snaha mnohých z nás, které máme určitou inteligenci, vystudovali jsme, a tím pádem máme i určité ambice, a zároveň milujeme své děti. Rodina a práce mimo domov se nemusí vylučovat, však to zažily už naše matky, které v socialismu pracovaly v  zaměstnání a zároveň doma snad všechny. Nás děti vodily do jeslí a školek, což sice nebylo "to pravé ořechové", projít si kolektivní výchovou, ale přežily jsme to, stejně jako předchozí generace přežily mnohem horší zacházení s dětmi, kdy školka či opatrovna byla mnohdy šancí, aby dítě dostalo jak kvalitní výchovné základy, tak dostatečnou péči.

Dnes už máme více možností, komu svěřit děti, pokud potřebujeme pracovat - ať už hlavně pro peníze, čili zajištění hmotných potřeb, nebo i svou seberealizaci, což je ta lepší varianta. Existují chůvy, dětské skupiny i klasické školky. Stále jsme jako matky "v jednom kole", o tom by mohla vyprávět mnohá z nás.

To už ale trochu větvím, vzhledem ke své profesi, v úvodu jsem začala spontánně psát o svých sympatiích k filmové hrdince Julii Lescaut, která teď z televizní obrazovky řeší další z kriminálních případů, má přitom pronikavý úsudek a zároveň si uchovává svou ženskost. Samozřejmě i díky vhodně vybrané herečce - Véronique Genest - a celému týmu, který vytvořil tento seriál. Ženskost komisařky přitom spočívá nejen ve vnějším půvabu, ale i v jejím sociálním cítění, které se prolíná její službou.

Lidskost a zároveň uvěřitelnost je to, co se mi na této detektivní sérii líbí, i když teď sleduji  jen některé začáteční díly, později se to prý už pokazí, jak píšou diváci na filmovém portále.

Inu, nejsme dokonalí, někdy se tvůrčí dílo daří, jindy méně. Každopádně si jako emancipovaná žena přeji, abychom my ženy mohly působit i na postech, kde se rozhoduje o důležitých tématech, a kde zároveň naše citlivost, vnímavost a sociální cítění není na překážku. Zůstat ženou v tom dobrém a zároveň uplatnit i svůj intelekt, organizační schopnosti a odbornost, to je téma, kterému teď věnuji pozornost. Mám totiž vždy radši dobré příklady, k čemu můžeme směřovat, co rozvíjet a podporovat, než co kritizovat či odsuzovat. 

Kromě filmů či ojediněle TV seriálů mě vždy mě v dobrém "nakopne" literatura, která se věnuje silným ženským příběhům. Takové literatury ale příliš není. Chystám se teď k přečtení Dobré vody od Kateřiny Tučkové, jejíž tvorba mě zaujala již dříve. Také kniha "Ženy, které se nedaly", tu mi nedávno věnoval můj muž, což mě velmi potěšilo, mi dodala sebedůvěry. A uvědomění si, jak si my ženy předáváme určitou štafetu, kdy jak jedna o něco usiluje, a zadaří se jen část, tak další na to naváže a dostane se třeba dál. Jak v profesním uplatnění, tak i v určité emancipaci. Což se nemá přehánět - nejsem příznivkyní přehnaných gender požadavků - stačí, aby ženy měly stejná práva a možnosti jako muži.

Poděkujme nyní všem maminkám, které dovedou jak vychovávat své děti, tak dělat i celospolečensky prospěšnou práci. V souladu s odvážnými muži, kteří mají dost sebevědomí i moudrosti, aby snesli vedle sebe ženu inteligentní i půvabnou. A aby náš původně dívčí půvab brzy nemizel pod tíhou všech povinností, které na nás klade jak společnost, tak mnohdy my samé.

Poděkujme si vzájemně.