Komponovaný pořad Poezie šansonu, kulturní dům v jednom městě. V publiku převážně ženy a právě o ženách budu vyprávět, inspirována hloubkou hereckého projevu Hany Maciuchové. Ženy s velkým Ž. A dostanu se i k příběhu Jaroslavy V.
Hanu Maciuchovou známe z mnoha televizních, filmových a divadelních rolí. Nezapomenutelná hubatá Anče z Krkonošských povídek, milá kadeřnice Vlasta z Chalupářů, lehce marnivá prodavačka z Ženy za pultem. Jednou veselá čertice, poté vznešená královna.
Tolik podob ženského temperamentu a půvabu zároveň. Ani přibývající věk jí neubírá, paní Maciuchová je stále velmi šik. V závěru představení jí při děkovačce fotím a ona mě obdaří takovým úsměvem, že si říkám: tohle se musím aspoň pokusit popsat a předat dál. Tuhle životadárnou energii.
Brzy mám příležitost v domově pro seniory, kam jdu za paní Jaroslavou Vychodilovou. Paní je už 92 let a je stále duševně svěží. Má i úžasnou paměť na jména lidí, s nimiž na malém městě prožila svůj život. Dnes už je téměř slepá a pohybuje se na vozíku. S chutí ale vypráví, je ráda za návštěvu. Poslouchá rozhlas i televizi.
Přišla jsem za ní, protože je pamětnicí vysazování Lípy svobody v tehdejších Masarykových sadech, dnes zámeckém parku v Klášterci nad Ohří, v r. 1946. Hrála hudba, tancovalo se, přednášelo. Lidé se těšili z toho, že už je po válce. Paní Jaroslava ráda chodila za zábavou, cvičila v Sokole, ráda tančila. Vzpomíná na maminku, která jí naučila modlitbičku Andělíčku, můj strážníčku, a pak umřela. To byly paní Jaroslavě pouhé 4 roky. Ráda by si na maminku pamatovala víc.
Umřel jí také manžel a vnuk, jejich fotografie má v rámečku na stolku. Svítí tu i malá svíčka. Říkám paní Jaroslavě, že věřím, že se se svými blízkými, kteří už jsou na onom světě, jednou potkáme. A ona s nadějí přizvukuje. Taky v to doufá.
Napadne mě přeladit na veselejší notu, tak povídám "A paní Hanu Maciuchovou znáte?"
"No jak by ne, vždyť je z Moravy, studovala v Oloumouci". odvětí Jaruška a viditelně pookřeje, jak si vybavuje oblíbené filmové a televizní role Haničky. Zkouším na Jarušku přenést atmosféru včerejšího představení a začínám mluvit pomaleji a snad i s podobným citovým zabarvením, které znám od oblíbené herečky. A je nám s paní Jaruškou fajn.
Také si jí fotím, aby byla za hvězdu, aspoň na chvíli. Pracovala jako kuchařka v porcelánce, takový ten "obyčejný" život. Má krásně teplé jemné ruce, které mohu stisknout. Podobný zážitek jako výměna úsměvu s paní Hanou. Vzájemné láskyplné obdarování.
Pak už musím zpátky do práce a cestou potkávám skupinku učitelek mateřské školy s hejnem dětí.
Slunce svítí víc jak jindy a mladé dívky opodál tančí.
