Když vítězí láska nad nenávistí

Zjitřené emoce, které přinesla doba covidová a vzápětí válečná, je dobré tišit, aneb v klidu a míru je nám přeci nejlíp. A může to být i dobrodružství, když se vydáš na cestu ne až tak probádanou, tebe osobně přitahující.  

Ve věku, kterému se říká zralý, jsem se rozhodla zkusit začít studovat vejšku. A to obor, který mě teď nejvíc zajímá a kde mám i reálnou možnost profesního uplatnění. Je to učitelství pro mateřské školy. Vybrala jsem si univerzitu v našem kraji, a dobře jsem udělala. Udělat přijímací zkoušku nebyl až takový problém, kdo je zvyklý hodně číst a třídit si informace, tak v nárocích na připravenost pro vysokoškolské studium obstojí. To je samozřejmě teprve začátek.

Teď už mám za sebou zimní semestr, všechny zkoušky, a tak opadl stres, který k tomu taky patří. Můžu se podělit o zážitky, a ty jsou ponejvíce dobré. Před týdnem jsem si třeba přivezla ze školy plný kufr loutek, maňásků, protože začínám psát bakalářskou práci o využití loutkového divadla v mateřské škole. A nejde jen o nějaké psaní, důležitou součástí studia je i praxe, využít to, co se naučíme, při práci s dětmi. Vymyslet třeba i něco nového, inspirujícího a podnětného.

A proč se v perexu zmiňuji o covidu a válce? Nebýt školy, nových povinností, tak bych se těmito tématy možná taky zabývala víc než je zdrávo. Kde že je ta údajná pravda. Vždyť jsme tak bombardováni děsivými zprávami a všelijakými úhly pohledu na sociálních sítích. Takhle mám dost tvořivých úkolů a výzev, na stole teď třeba knihy právě o divadle, které napsali různí nadšenci oboru, a je z čeho čerpat. Zároveň mám možnost a příležitost vnést do toho své zkušenosti a nápady, to se mnou souzní. Ponořit se do kreativní práce, která nám dává smysl, je jednou z možností, jak si udržet psychické a potažmo i fyzické zdraví.

Součástí naší výuky na pedagogické fakultě je i výtvarná a hudební výchova, velmi důležité složky vzdělávání nejmenších dětí. Co totiž do dětí vložíme do šesti let, to je základ. Děti přitom vstřebávají i naše emoce, vyrovnaný učitel je pro ně důležitým prvkem stability. Hravý učitel pak zdrojem zábavy a zároveň učení v radostném duchu.

Na tohle téma bych mohla psát litanie, jak si ráda hraju s dětmi, nebo je jen při hře pozoruji, stačí připravit prostředí a pak sledovat, jak se děti učí spolupráci. Řešíme i různé spory, nejčastěji o hračku nebo: "Paní učitelko, on mi řekl..." Všichni si přejeme být uznáni druhými lidmi.

Je to pro mě samotnou velká škola, tahle práce s předškolními dětmi. A zároveň příležitost předat to dobré, co mě kdy kdo naučil. Lásku a úctu k přírodě a životu, možnost kreativní tvorby, učení se jeden od druhého.

Na UJEPu máme vynikající pedagogy výtvarky a hudebky, dramatické výchovy, pedagogiky, biologie, přírodovědy a dalších oborů. Nejnáročnější je psychologie, a ta mě vždycky lákala, je to možnost porozumět lépe tomu, co se nám odehrává v hlavě, nebo řekněme v duši, a jak se na světě cítit líp. I přes všechny ty strašáky. Což neznamená, že bych nemoce a války nějak popírala či zlehčovala, nelíbí se mi ale, že tato témata v médiích převládají. A jak jsou prezentována.

V našich srdcích přitom můžeme dávat přednost lásce, porozumění, tvořivosti, kráse a naději. Co myslíte? Může to být přitom i adrenalin, nebyla jsem třeba zrovna orientovaná na tělesnou výchovu, ale jdu do toho, a pak v tělocvičně, když se s kolegyněmi honíme s míčem, učíme se různé hry vhodné pro děti, tak je to i zábava. Užijeme si srandu, protáhneme svalstvo, uvolníme stres.

Onehdy zas kolegyně při výuce plaveckých dovedností pravila něco o akvabelách a to mě tak rozesmálo, ještě nedávno jsem se bála strčit nos pod vodu, a doteď nejsem zdatný plavec, už ale nemám ten strach z vody, jen respekt, a to je dobrý. Takže pokračuji v překonávání svých strachů, v učení i hravosti.

Rozhodujeme si o tom přeci sami, co převáží, zda láska a naděje či zloba a nenávist.