Když se zlo vrací jak bumerang

Nedám dopustit na tzv. sudetskou bibli - román Cejch od Zdeňka Šmída. Na příběhu několika generací popisuje vývoj česko-německých vztahů v Krušných horách, v nichž se po staletí mísili usedlíci zejména těchto dvou národností.  

V románu Cejch dostávali Krušnohorci vždy šanci, když se do sebe zamilovali muž a žena z rozdílného jazykového prostředí. Čech a Němka nebo Němec a Češka. Tyto vztahy přitom mnohdy provázela nepřízeň až nenávist příbuzných, skoro jak u Monteků a Kapuletů. Kdysi někdo z jednoho rodu provedl něco zlého příslušníku rodu druhého, a tuto křivdu v sobě nosili lidé po generace. 

Život - nebo snad přímo Bůh -  nám přitom stále nabízí nové šance ke smíření, třeba právě díky lásce dvou mladých lidí, kteří mohou začít od čistého stolu. Pokud tedy s sebou nebudou vláčet břemena starých křivd.

Příběhy lásky i zločinu jsou námětem také nedávno vydané knížky povídek Stíny nad Krušnými horami. Tu vytvořilo pět českých a šest německých autorů, které spojila nadace St. Joachim a nakladatelství Baldauf Villa. Byla jsem u toho, když knížka vznikala, doporučila jsem dva autory, jejichž povídky se odehrávají na české straně. V Měděnci, kam po letech zavítá starší žena, která tu prožila dětství, a v nejmenované obci poblíž, kde jsou ještě i dnes k nalezení acháty. Možná to nevíte, ale máme u nás na Klášterecku naleziště, z něhož pochází výzdoba drahými kameny, jimiž jsou obloženy zdi kaple sv. Kříže na Karlštejně i ve Svatováclavské kapli na Pražském hradě.

Z knihy Stíny nad Krušnými horami je mi nejbližší povídka Vzpomínky pláčou krásně, kterou napsala Renata Šindelářová. Popsala v ní svůj reálný zážitek, kdy do jejího domu v pohraničí přišla žena, která tu žila v dětství před válkou. Spisovatelka to říká slovy:

U jednoho stolu tu sedí dvě zcela cizí ženy, představitelky dvou spolu válčících národů, dvou rozdílných generací, dvou různých jazyků, a přestože si mnoho nerozumí, mají tolik společného. Obě mají kořeny na stejném místě. Obě se tu cítí doma. Všichni prožíváme stejné emoce. Máme stejné obavy i přání. Jsme uhněteni z jednoho těsta.  

A to je i ten důvod, proč teď ta mladší soucitně hledí na starší a přemýšlí, čím by jí potěšila. Starší jen tiše děkuje za to účastenství. Obě vědí, že domov je důležitý. Obě vědí, že některé vzpomínky pláčou, je to krásný pláč. Pláč plný něhy a dojetí. Plný lásky.

A teď si představte, jakou mělo napsání této povídky dohru. Skutečná žena německé národnosti, která je onou starší ženou v povídce, se dozvěděla o sepsání tohoto příběhu a o knížku si napsala. To nám prozradila Lada Baranek Lapinová při literárním putování, kdy jsme v klášterecké sala terreně - barokní letohrádku u zámku - knihu představovali.

Ne vždy však dochází ke smíru, v dalších povídkách se výrazně projevuje zlo v podobě ziskuchtivosti lidí, neovládnutí nižších pudů, nelásky.

Mnoho dalších příběhů je i zapsáno v místech, kde lidé v pohraničí žili, a kde po nich fyzicky zůstaly je zbytky kamenných zdí. Jako třeba v zaniklé obci Königsmühle u Loučné pod Klínovcem. Název je německý, protože po válce už nebyla obec dosídlena. Nebyla ale ani zbořena a tak se zdejší domy rozpadají dodnes. Jednou za rok však zdejší údolí ožije land art festivalem, který sem přivede umění a řadu poutníků z obou stran hranice.

V ruinách domů je pak instalováno umění, které připomíná duši tohoto kraje. A i tady se čte. Potkala jsem tu básnířku Renatu Bulvovou, která si nechala své básnické postřehy vydat knižně. I s překladem do němčiny, jak je tomu i u dvojjazyčné povídkové knížky.

Land art festival mívá vždy příjemnou přátelskou atmosféru, jeho hlavním tahounem je filmař Petr Mikšíček (na snímku vpravo). Pomáhá mu přitom pěkná řádka lidí. Petr byl tady v Sudetech počat, a jakoby tak dostal do vínku svůj životní úkol. Oživuje také postavu Marcebily, ducha Krušných hor, točí krátké filmy. Snad dojde i na film celovečerní, četla jsem jeho scénář. Je to originální dílo, které by se vymykalo současné produkci. Na pomezí pohádky a reálného příběhu.

S manželem, který také rád fotografuje, prožijeme jedno příjemné odpoledne na festivalu, kde potkáváme i známé z řezbářských sympózií či jiných aktivit. Stonebalancing si tentokrát nevyzkoušíme, to zas někdy příště. Slunce pomalu zapadá za obzor, je čas vydat se zpátky domů.

Ještě vyfotit pár artefaktů, které zaujmou, za vidění je toho tady opravdu hodně. Fotím ještě odraz draka ve vodě. Další dny si pak s přáteli povídáme, co jsme kdo tady viděl a prožil. Svým způsobem nás to spojuje, a to je moc dobře. Fotografii odrazu draka plánuji ještě využít k další společné akci, tentokrát karlovarských fotografů. Tohle sdružování a společné tvoření mě naplňuje.