Kdy alternativa pomáhá

Reportáž o praktikách nejmenovaného terapeutického ústavu mě zvedla mandle, jak se říká. Je na čase oddělit zrno od plev. Mluvit otevřeně o metodách a hlavně lidech, s nimiž máme dobrou zkušenost, a též o zkušenostech nedobrých.  

Dnešní klasická medicína připadá mnohým lidem jaksi odlidštěná. U lékaře jste často jak v opravně automobilů, kde se hledá součástka k opravě, aby stroj zas nějak fungoval. Lidské tělo ale není složeno z mechanických součástek, a mnohé o fungování našeho organismu nám ani není zcela známo. Čest všem lékařům, kteří konají svou profesi se ctí a láskou k lidem, nemají to vůbec jednoduché. My pacienti se totiž právě k lékařům chováme často stylem "oprav mě, ať můžu dál fungovat", a není u nás zatím příliš zvykem hledat příčiny problému právě u sebe samého. Například ve svém životním stylu.

Budu teď mluvit o své zkušenosti s lékaři i terapeuty nejrůznějšího druhu, kteří se tu objevili po roce 1990. Oficiálních bílých plášťů jsem se od dětství bála, už ani nevím, kdo z nich mě postrašil jako první. Nejspíš hned u porodu, kdy se s kojenci v socialistickém zdravotnictví zacházelo jako s houskami na krámě, to začalo. Důsledky tohoto necitlivého příchodu na svět pociťuje množství lidí v této zemi stále. Nedivme se proto volání po domácích porodech, i když to zní až jako extrém. Ale jak se něco přežene jedním směrem, tak se to poté vychýlí ke směru opačnému, aby mohla nastat rovnováha. Tedy citlivý přístup a zároveň přítomnost a asistence odborníků, k nimž máme důvěru.

To by byl ideální stav, a kdo má zkušenosti s lidsky kvalitními lékaři, tak má na půl vyhráno. Druhá půlka je ovšem na samotném člověku. Na vlastním přístupu k životu. Svůj zdravotní stav si ovlivňujeme v míře, kterou si samozřejmě netroufnu vyjadřovat nějak procentuálně, s tou polovinou je to jen příměr, takový odhad.

A protože mnozí z nás máme nedobré zkušenosti s oficiálním zdravotnictvím, tak se tu mohly usadit i metody alternativní, vycházející třeba právě z psychosomatiky. To je pojem teď poněkud zdiskreditovaný, díky reportáži o postupech v onom zařízení, kam se vydala figurantka se skrytou kamerou.

Kdo se zajímá o vlastní zdraví se však už s pojmem psychosomatika jistě setkal, není to nic úplně nového. O psychosomatice vypráví svým způsobem už naše lidová moudrost, kdy se třeba říká "ležel mu v žaludku", "nevydejchal to", "byla v něm malá dušička" a pod.

Četla jsem například výbornou knihu od lékaře, který u nás působil v období 1. republiky, a popsal své zkušenosti v popularizační knize i pro laickou veřejnost, neumím teď toto dílo přiblížit jménem autora a názvem knihy, nacházím ale pro ilustraci třeba informaci o dokumentárním filmu Hranice v psychosomatice, který se dle wikipedie stal nejlepším českým filmem v oblasti přírodních věd na 45. ročníku mezinárodního filmového festivalu Academia film Olomouc. V jedné z recenzí se říká:

Hranice v psychosomatice rozhodně stojí za vidění. Film, který se věnuje odvěkému problému – co je to vlastně nemoc – a jeho moderní podobě: jestli léčit jen tělo, nebo také duši. Výborná je práce režiséra s vědci a lékaři, kteří, ač neherci, se ve filmu stávají přesvědčivě ztvárněnými postavami příběhu o tom, zda je duše pouhým produktem fyzikálně chemických pochodů v mozku a nakolik nás v dospělosti ovládají a ničí traumata z dětství. Příběhu s nejednoznačným vyzněním.

Nejednoznačné vyznění měl také vynikající český film Domácí péče, v němž se hlavní hrdinka dozví, že má rakovinu a rozhodne se pro využití i alternativních způsobů léčby. Scény s terapeutkou, která jí bací knihou po havě, mají v sobě vtip a nadhled, scénárista zjevně vychází z reálného života. Žena, která se starala hlavně o druhé a sebe takřka zcela opomíjela, onemocní, a teprve nemoc jí přivede k tomu, aby se zastavila a pak se rozhodla, jak se svým životem naloží. Méně se starat o všechny okolo a zkusit  třeba  tančit. Věnovat se svému tělu i duši. K poznávání sebe sama jí vedou další ženy, naší novodobé hrdince svým způsobem i pomůžou, ale nespasí jí. Možná už se na nemoc přišlo příliš pozdě, kdo ví.  Ta žena ale něco pochopí a prožije svůj život, který jí ještě zbývá, intenzivněji. Odchází z tohoto světa vlastně spokojená, upřímně si popovídá s manželem, vdá dceru. Ucítí určité vyrovnání.

Zajímejme se o tyto "věci" dokud máme ještě dost času. Můžeme třeba i občas naletět nějakému tomu šarlatánovi, ale vše je zkušenost. Sama za sebe můžu říct, že jsem vděčná svým instinktům, které mě přivedou vždy tam, kam je to třeba. Jednou do ordinace klasického lékaře, a jindy k alternativnímu terapeutovi. Dozvídám se tak mnohé o sobě, uvědomuji si i vlastní odpovědnost. Za stav svého těla i mé vlastní duše. Ta je jedinečná a čerpá z mnoha zdrojů.

V úvodu jsem slíbila uvést i dobré příklady z vlastní zkušenosti. Navštívila jsem třeba bylinkáře, který používá metodu čištění organismu, uvolňování hlenů a tím i nečistot z těla, je to dost svérázný člověk, a ne se vším jsem v souladu. Ale funguje to. Očistu organismu též pravidelně prováděli naši předci, vzpomeňme na jarní očistné kůry, pravidelné půsty. Mnohé nemoci si přivodíme sami nevhodnou stravou. Zároveň se dá říci, že samotná strava určitě není samospasitelná, takže extrém v prosazování exotických a zároveň asketických způsobů stravování taky nebude tím pravým ořechovým, jak se říká. Apropó ořechy jsou dobré na mozek, třeba ty vlašské, všimli jste si, že vlašský ořech připomíná právě tvar mozku? Takhle je příroda dokonalá, že nám mnohdy ukazuje i názorně, co k čemu slouží.

"Veselá mysl, půl zdraví", to je další z lidových pranostik. A kdy jsme veselí? Když si třeba dovolíme být hraví. Zbytečně se nezatěžujeme myšlenkami, máme nadhled. Dovedeme se zasmát vlastní hlouposti. Dbáme o své psychické zdraví, to znamená mít prostor pro relax. My, lidé z města, se intuitivně vracíme k přírodě. Způsobů je mnoho.

Některé z nás zastaví tom způsobu, který žijeme, právě až vážná nemoc,a to už je ale opravdu varování. Jsou mezi námi léčitelé, kteří si sami prošli vážnou nemocí, uvědomili si hodnotu života, získali i určité dary, a nyní předávají své zkušenosti ostatním lidem. Dělají to jako službu. A po ovoci poznáte jich. Mám teď tedy na mysli ony uznávané poctivé léčitele jako byl třeba páter Ferda. Ti mohli fungovat i za minulého režimu, protože je potřebovali i tehdejší pohlaváři.

Pro dnešek platí, buďme obezřetní, komu se svěřujeme do rukou, s kým sdílíme to nejcennější, co máme, svůj život. Vždyť život je dar, který nám byl dán jen propůjčen.

Příště se budu věnovat mým dobrým zkušenostem z konstelací, to je moderní psychologický způsob poznávání sebe sama. Vztahů mezi lidmi, řešení konfliktů. Je to téma na delší vyprávění. A pro mě osobně dobrodružná jízda. Vlastní psychikou i tématy celospolečenskými, která se týkají nás všech. Šla jsem do toho s důvěrou v uričtý proces, ve vyšší řád. A vyplácí se mi.

Zároveň samozřejmě platí "všeho s mírou". Vyváženost ve všech aspektech.