Jeden člověk nešťastně ukončil svůj život a nesmí se tu o tom psát

Byl to bloger, jeden z nás. A už tu není. Je mi to moc líto, i když jsem jej osobně neznala. Ale vím, jaké to je cítit se být neadekvátně potrestán a nevědět, kde hledat zastání.  

Snad nebude zablokován celý jeho web, protože to by byla neúcta k člověku. Jmenoval se Jaroslav Janota. Nemůžeme už pro něj takřka nic udělat, jak napsal před chvílí jeden z blogerů. Ani jeho rozloučení tu nesmí být. Asi kvůli vyšetřování.

A co tu smí být? Plky, které ... teď se nechci dotknout žádného z nás. Plkáme tu jistě každý z nějakých důvodů.

Teď si ale říkám, že snad můžeme vyjádřit svůj smutek nad tím, že někdo ukončil nešťastně svůj život, pod tíhou událostí.

Nedovedu se teď tvářit, že se přeci nic neděje. Lidičky, život jde dál... to mi připomíná tu hořkou scénu z Půlnočního kovboje. Jak jeden ztracenec drží v náručí svého kámoše, kterej kašle, asi má tuberu, a umře mu v náručí. A pan řidič nechce žádný rozrušení v tom autobuse, ve kterým jedou všichni přeci za štěstím. Tak říká, "Lidičky, nic se neděje...

Je mi smutno, přátelé.