Jak jsme si užili Keltský telegraf

Krásný pocit sounáležitosti, něco mystiky a hlavně láska k přírodě. Chuť zažít něco neobvyklého, co přesahuje naše běžné životy. To byl již devátý ročník Keltského telegrafu, který spojil 255 stanovišť na zdejších kopcích.

V mnoha kulturách lidé vykonávali a stále ještě vykonávají poutě na vrcholky posvátných kopců. Hledáme tak kontakt s tím, co nás přesahuje. Ať to nazýváme Matkou přírodou nebo třeba velkým Duchem. Na takové cestě se můžeme dotknout svého nitra, něco důležitého pochopit, najít novou sílu, obdržet  vizi.

Putování krajinou má prostě mnoho příznivých efektů, o kterých mluví  filozofové, básníci, vizionáři. A my moderní lidé se do přírody vracíme s velkou chutí, protože velkoměsta nás někdy až vysávají.

O Keltském telegrafu jsem se doslechla už před několika lety, ale až letos se mi podařilo se k akci také připojit. A moc dobře jsem udělala. Na Hradišti u Černovic se nás sešlo kolem dvaceti lidi u ohně, který tu připravil hlavní "čert". Čert býval v keltské mytologii tím, kdo se staral o oheň, měl blízko k živlům. Možná až takový pán lesa. Tihle novodobí čerti byli důležitými spojovateli, vlastně si mohl každý zájemce předem najít "svůj" kopec, přihlásit se k webu akce, a zkoordinovat tak vysílání světelnými signály.

Právě komunikace mezi kopci v určený čas byla hlavním úkolem, vysílalo se jak přímým ohněm, tak signálními světlicemi, někdy i menším ohňostrojem. Záleželo tedy na vynalézavosti čerta, ten náš připravil osm zelených světlic. Ty ale nebyly příliš viditelné pro ostatní stanoviště, takže příště si vezmeme světlice červené.

Naše světlo bylo viditelné pro skupinu lidí na Málkovské rozhledně, my viděli v dálce jeden ohňostroj a další skupinu s loučemi. Byl to krásný okamžik, kdy se nad běžnými průmyslovými světly měst a obcí objevila světla další, skupin spřízněných lidí, kteří neváhali taky vylézt skoro už za tmy na jeden z kopců a spojit se s ostatními dobrodruhy. Jsme tady, my lidé obyčejní a přeci silní. Ctíme přírodu, naší historii, tuto krajinu. Věříme v pospolitost. Každý máme nějaké to své osobní přání, to můžeme na takové akci procíit a společně posílit.

U ohně se pak i ohřejeme, vždyť je jen pár stupňů nad nulou. Sníh už téměř roztál. Je týden před velikonocemi. Povídáme si, lehce popíjíme, děti si opékají buřty. 

Někde zazní i gong nebo se rozeznějí chřestidla či další hudební nástroje, provádějí se rituály. Záleží na tom, kdo se na kopci sejde, a na čem se lidé domluví. Na našem kopci je i maminka s dítětem v šátku, děťátko je spokojené. I další děti mají radost a my dospělí též. Něco jsme dokázali, vystoupili jsme na chvíli ze svých civilizačních jistot to temného lesa, prošli blátem i přes kořeny stromů a kameny, zvládli cestu a rozžali oheň. Ten jsme pak samozřejmě i uhasili a spokojeně se vrátili zas do svých příbytků v údolí. Bohatší o zážitek, který stál jen trochu toho fyzického úsilí. A důvěry, že i v dnešní době lze zažít něco mimořádného. Snad až mystického.

Doma jsem se pak ještě podívala na web akce, kde jsou krásné ohlasy lidí, kteří se shromáždili na ostatních kopcích. Něco moc pěkného nás spojilo a to je moc dobře.

Už se těším na další ročník. Přijdeme zas a třeba nás bude ještě víc. Lidí dobré vůle.