Jak jsme obědvali s Panou Marií z Guadalupe

Medailonek věnovaný mi Atlantským oceánem nosím prakticky stále u sebe. Dnes na obědě v hospůdce zalité sluncem, je tu totiž i venkovní posezení, s námi PM i komunikovala. O čem a jak povím ráda, proto se mi i vrátila.

Asi ne každý znáte příběh Panny Marie z Guadalupe, jedná se o zjevení, které ovlivnilo miliony lidí v Mexiku i v celé Latinské Americe. V Mexiko City mají největší poutní místo na světě, kam míří milióny lidí, aby viděli obraz Panny Marie z Guadalupe. Ten se měl dle legendy objevit na indiánském plášti Juana Diega, kterému se Panna Marie indiánského vzezření zjevila v r. 1531 na posvátném pahorku Aztéků.

Motiv Panny Marie z Guadalupe je dodnes oblíben a uctíván, byla jsem toho svědkem při mé nedávné návštěvě New Yorku. Tady jsem na mořské pláži v Coney Island našla medailon zasazený v nerostech a kamíncích z moře. Doslova mi jej mořské vlny přinesly k nohám. Od té chvíle se mi vrátila i hluboká víra, která nijak nepřekáží mému modernímu způsobu života, naopak jej obohacuje a prosvětluje.

Téměř každý den se v souvislosti s mým medailonem něco děje. Nepíšu si deník a mnohé své myšlenky bych ani veřejně nešířila, dnešní den je ale tak bohatý na zážitky, že udělám výjimku a napíšu alespoň něco. Třeba to, že jedna z žen ucítila ve chvíli, kdy medailon držela v ruce, tělesné pocity v části těla, kde má zřejmě nějaký problém. Já to cítila také, takže je to reálné. Detaily prozrazovat nebudu, ani je neznám, jen prostě jsme s pokorou prožily tu chvíli.

Medailon se dnes stal též součástí jedné prosby, kterou jsme spolu s dalšími ženami pronesly, aby se změnilo něco nepěkného. Nějak cítím v kostech, že se to podařilo. A mám z toho radost.

Medailon prostě přináší pocity důvěry a naděje. Je skutečný, zatím stále drží v nerostech, které se spojily na dně moře. Občas jej omyji a pak dám na sluníčko. Nosím jej v čistém plátýnku.

Užijeme si taky legraci, když další kolegyně, která má nemoc, kterou lékaři zatím neumějí vyléčit, vtipkuje, že jestli jí to pomůže, tak tu otevřeme nové Lurdy. U nás v Klášterci nad Ohří. Městečku, kam lidí jezdí za třemi minerálními prameny. A do zámku plného porcelánu či nerostů.

Málokdo přitom ví, že Klášterec byl mariánským poutním místem, věřilo se v sochu PM, která tu dodnes je. Odešli ale původní obyvatelé německé národnosti a noví příchozí už víru nepřevzali. Ráda vyprávím tu historiku, jak to se sochou bylo, jak se lidé bouřili, když jim uctívanou sochu přestěhovali do jiného kostela. Ten kostel stojí dnes osamoceně poblíž elektrárenských věží, vesnici zbourali kvůli plánované stavbě popílkoviště. To se sice nestalo, přišel rok 1989 a s ním i nové metody odsíření zplodin, vesnice už ale byla zničená.

Až na kostel sv. Mikuláše a kapličku. Jakoby si dřívější mocipáni nedovolili zbourat právě tyto symboly vyšší moci.

Nedávno se uskutečnila první schůzka k možnosti založení spolku přátel kostela, poté se mi podařilo dát dohromady několik dalších lidí, kteří mají k zaniklým Mikulovicím u Kadaně vztah. Na Fb jsem vytvořila skupinu, kam přidávám zájemce. Jsou tu už dva zedníci, jeden architekt, dva historici, několik pamětníků obce, kteří tu mají i pohřbené příbuzné. 

O kostel se stará kadaňská farnost, která nedávno nechala udělat novou střechu. Jinak je ale kostel dost poničený, s minimálním vnitřním vybavením. Všem nám jde o uchování duchovního odkazu, navíc historické hodnoty objektu, patří totiž k nejstarším v regionu. Práce je před námi více než dost. Tak nám držte palce a případně se i přidejte. Třeba jen dobrým slovem nebo jakkoliv jinak.

Inspirují mě aktivity dalších spolků, které vznikly u nás v pohraničí, aby oživily puštěné kostely. Jeden z nich funguje třeba v Želině u Kadaně. Pořádají tu výtvarné i další kulturní akce. Ráda bych pozvala několik výtvarníků také do Mikulovic, aby nasáli atmosféru, něco vytvořili, to pak vystavili a zároveň společně pobyli, i s dalšími lidmi, kteří přijedou. Chybět nebude ani hudba, menší koncert. Ze začátku bych ráda uspořádala komorněji laděnou akci, bez nějakých velkých finančních rozpočtů. Zkušeností mám k tomu už dost. Vždy to chce hlavně nějakého toho tahouna, ostatní se pak přidají.

Tak dost už řečí, spousta práce je před námi. Přidám jen jedno krátké video, které jsem na místě točila před rokem. Přibližuje atmosféru tohoto místa.