Jak jsem se probudila v roce 2037

Jednoho dne roku 2027 jsem se rozhodla zapojit se do výzkumu možností nového preparátu, který vyvinuly nejmodernější laboratoře v USA. Pilulku cestování časoprostorem totiž doporučoval i Elon Musk, známý to inovátor této doby.

Poté, co Musk zakoupil Twitter, nejinteligentnější sociální síť této doby, a nastavil zde nové možnosti, které ještě více propojují ty nejlepší mozky této planety, se svým způsobem „hnuly ledy“ ve svobodném sdílení informací. A jsem prostě zvědavá, takže jsem se pod dohledem odborníků z oblasti medicíny a parapsychologie, tyto obory totiž konečně začaly úzce spolupracovat, stala účastnicí experimentu cestování v čase.

Pohodlně jsem se usadila do speciálního lehátka v místnosti k tomu určené, výzkumné laboratoře mají k dispozici prostory ve všech českých krajských nemocnicích, je to celé jištěné všemi těmi medicínskými přístroji, kterým nerozumím, ale jsem ráda, že existují. A že jsou tu odborníci, kteří s nimi bravurně zacházejí.

Usměvavý muž, průvodce cestování časem, mi zapojil lehké elektrody k hlavě, ještě předtím jsme se písemně domluvili na datu, kdy se chci probudit, a prozkoumat budoucnost. Zvolila jsem rok 2037, čili o deset let později, než je teď. Zajímalo mě, jak bude vypadat naše školství, kde se již začaly odehrávat určité změny, ale stále ještě nebylo jisté, zda se nový způsob výuky přeci jen prosadí. 

Dávám si tedy pod jazyk pilulku, ta se rozpouští, zavírám oči, odehrává se přesun. Probouzím se ve stejné nemocnici, která už je ale jinak přístrojově vybavená. Vše mi připadá takové lehčí, vzdušnější, asi už tu používají i nové materiály, které jsme před deseti lety neznali.

Vycházím ven z nemocnice, a naštěstí slyším ptačí zpěv, vidím košaté stromy i louky plné květin. Příroda je tedy stejně krásná, tady nemáme co vylepšovat. Však i my lidé jsme součástí přírody, nejsme tu páni, jen hosté. To si naštěstí již uvědomujeme. Co vylepšovat můžeme, je naše povaha, chování a směřování. Od egoismu a pouhých zvířecích instinktů k vyššímu vědomí. Vědomí sounáležitosti všeho se vším. Propojenosti všech systémů, které tu fungují. Přírodních, kosmických i těch lidských.  

V oblasti lidské psychiky jsme již učinily jisté objevy, víme třeba, jak moc záleží na tom, co prožijeme jako děti. Jak nás vychovávají naši rodiče. Máme-li v dětství dost láskyplné péče, pak také vyrůstáme v psychicky odolné, zdravě sebevědomé a všestranně se rozvíjejí členy společnosti. A nejen rodina je důležitá. Brzy již vstupujeme do širších mezilidských vztahů a tady se máme co učit. Mnoho užitečného zažíváme ve školách, kde se potkáváme s vrstevníky a nejen s nimi.

Škola roku 2037 již není striktně rozdělená na jednotlivé třídy, kde by se učily jen stejně staré děti. Uplatňuje se princip, dříve pojmenovaný jako „Začít spolu“, kde se společně učí mladší děti s dětmi staršími. Preferovány jsou menší kolektivy, které se ale dle potřeb spojují ve větší skupiny, záleží na tom, kterým tématům výuky se zrovna věnujeme, je to mnohem variabilnější než v minulosti. Vše probíhá v příjemné atmosféře, učitel je dětem více kamarádem, než tomu bylo dřív. Jsem ráda, že se v r. 2037 plní mé přání, aby škola byla místem, kam chodí snad všichni opravdu rádi. Mají tu totiž spoustu možností, jak poznávat nové věci, přátelit se, spolupracovat a tím se i učit. I za pomoci digitálních technologií, které nám dobře slouží.

Potkávám hloučky dětí, které se věnují různým aktivitám, v r. 2027 jsme tomu říkali projektové dny, v r. 2037 je to už běžný způsob výuky. Nikomu už nehrozí špatná známka, se známkováním jsme skončili. Jen si vždy popovídáme o tom, co se nám dařilo, a co si plánujeme do budoucna. Každý má hodně možností věnovat se tomu, co ho skutečně baví. Zároveň se tak učí i to, co potřebuje pro reálný život. Učíme se zároveň jeden od druhého.

Škola, kterou jsem při svém výletu do r. 2037 navštívila, je obklopená zelení. Děti se věnují i pěstování rostlin a plodů, hodně času jsou venku. Skončilo dlouhé vysedávání v lavicích a frontální výuka, která málokoho bavila. Hodně se experimentuje, využíváme všechny své smysly i různou elektrotechnika, která nám naštěstí nepřerostla přes hlavu. Dřívější pokusy s využíváním umělé inteligence přinesly různá inovativní řešení hlavně v oblasti hospodářství. Stále je tedy co vyvíjet a zkoumat, všechny problémy lidstva nejsou ještě vyřešené. V některých zemích se ještě čas od času objevují lokání konflikty, naštěstí to už nejsou světové války. Těm už odzvonilo. Lidstvo si nemůže dovolit velký konflikt, naše zbraně by nás mohly všechny zničit. Stávající velmoci proto uzavřely dohody o neútočení, jaderné zbraně jsou v klidu. Nemuseli jsme se ani vzdát jaderné energie, která nám dobře slouží. Využíváme jí ještě lepšími způsoby, než dřív. Našli jsme i způsob, jak bezpečně uložit vyhořelé jaderné palivo, aby neublížilo přírodě a tím i nám lidem.

Jsem ráda, že jsem se v r. 2037 neprobudila do nějaké další války a zmaru, vypadá to, že lidstvo přichází k rozumu. Školství postupuje lepším směrem, a to tak, jak už to v předchozích letech navrhovaly nejrůznější alternativní koncepce. Vždyť to, co do dětí vložíme, to nám děti také vrátí. A skutečně vzdělané a zároveň šťastné děti vytvářejí i šťastnější a lepší svět.

Mohu se tedy v klidu vrátit zas do r. 2027, kdy jsem okusila onu pilulku, umožňující cestování časem. A vám, kteří se tohoto experimentu třeba ještě bojíte, i podat tuto optimistickou zprávu. Není se čeho bát. Jsme na dobré cestě.

Psáno jako esej pro splnění jednoho z předmětů na škole, kde studuji pedagogiku. Snad mi to projde.