Deník paní viewego Fišrové - část II.

Spontánní nápad psát deník ve stylu populárního spisovatele mi přinesl nejen radost z tvůrčí práce, ale i nečekaný milý bonus. Ten se skrýval v pečlivě zalepeném balíčku s knihou Deník muže ve středních letech od Petra Kukala.

Balíček jsem s chutí rozbalila a cestou z práce se do knížky hned začetla. Některé pasáže jsem pak předčítala mému muži. A rozhodla se to taky zkusit, celý rok psát zajímavosti z mého profesního i osobního života. Drobné příhody a poznatky, které stojí za zaznamenání. Nakonec kdo ví, jak se bude příběh vyvíjet? Co je důležité dnes a co bude zítra? Připadá mi to svým způsobem dobrodružné.

11. července

V pracovní mailové poště jsem našla tiskovou zprávu o tom, že film Krajina mého srdce kameramana Jaromíra  Malého bude promítán i v dalších městech, a taky jej pošlou na jeden festival. Ten film mě dojal až k slzám. Nejen poetičností filmařského vyprávění, což je mi velmi blízké z fotografování zrcadlovkou, ale i známými motivy, které ráda ukazuji lidem, kteří k nám na sever přijíždějí. Je to socha Dech anděla od Jitky Kůsové Valevské, Klášterecká Moudrá od Karla Melouna a věže kostela Panny Marie Utěšitelky. Osobně jsem k těmto místům onoho filmaře dovedla, když před dvěma lety dělal přípravu na natáčení. Vyprávěla jsem mu legendu o zázračnosti zdejší mariánské sochy, provázela ho parkem i v těch nejromantičtějších místech, na strmých skalách nad řekou, a povídala a povídala a on poslouchal. A pak to natočil. Dojatý byl na premiéře i on.

12. července

Hned ráno upravuji text o Jitčině práci na sympózích, vytesala z mramoru Archetyp ženy, nádherná práce. Na dalším sympóziu vytvoří Pannu Marii jako matku. Jsem ráda, že o tom můžu psát. Do titulku dávám přirovnání k Michelangelovi a až tak nepřeháním.

Zároveň jsem přestala s psaním článku na téma "Žena světice, žena bestie," protože ten mladý malíř s blankytnýma očima, který u nás vystavuje, mluví na můj vkus v příliš vzletných ezoterických větách. Říkám si, že možná žije v takové hezké růžové bublině "všejednoty a lásky." Svět je ale drsnější, neidealizujme si jej tolik. Ještě to nechám vše uzrát. Uvidím později.

Venku prší, pršelo i včera. Ten déšť není zlatý jako na obraze od Vladimíra, a ani já nemám nohy od sebe. Mám je hezky složené pod pracovním stolem, občas s nimi zahýbu, ať si zas nepřivodím zánět žil. Nic ale nebrání tomu zveřejnit malířovo obraz Danae a zlatý déšť, který tu máme vystavený. I když skutečný déšť snad ani žádnou barvu nemá. Zato je moc důležitý, bez vody bychom nebyli. Poslouchám rytmické zvuky, které vydávají proudy padající vody z nebe.

Už jsem doma z práce, tak si můžu nalít i sklenku kvalitního veltlínského zeleného. Dnes asi nejsem tak vtipná jako předevčírem, ale třeba laskavého čtenáře ještě nenudím.

Jdu odepsat panu Kukalovi, poděkovat za zážitek, který už teď mám z jeho knihy. Vyznává v ní lásku ke své ženě. Masíruje jí nohy a obdivuje její křivky. To můj muž dělá také. Deník Petra Kukala je mi lidsky bližší než ten Vieweghův. Petr Kukal mě navíc před časem hodně inspiroval svým psaním tvítů na Ministerstvu kultury. Básník ve službách úřadu. Mám to podobně.

Důležitým inspirativním mužem - tentokrát mého mládí - byl malíř Kamil Sopko. Dnes se z úst jedné povídavé paní dozvídám, že je těžce nemocný. Na oplátku té paní povím, na jakou nemoc nedávno odešla na věčnost místní dlouholetá novinářka Marie M. Tu znala také. Vyprávíme si historky z jejich lepších časů. Marii jsem už obrečela. 

Můj muž si na fejsbuku píše se dvěma ženami zároveň. Má tendenci mi vysvětlovat, že je to o fotkách, které jim dělal, že neflirtuje. Směju se tomu. Tohle asi běžný čtenář nepochopí. Prostě jsme si kvit.

Vláďa D. mi poslal fotku, jak dojel na kole k prameni řeky Ohře. Ten se nachází v Německu a ještě asi tak před rokem byl najednou vyschlý. Snížila se hladina spodní vody. Teď už pramen vodu zas má.

13. července 

Cestu autobusem si krátím čtením Kukalova deníku. Nacházím tu pasáže jak vystřižené z našeho manželství. A pak myšlenky, které se mi též víří hlavou, jen jsem jim zatím nedala pevný tvar: 

Do redakce v práci přijíždí půvabná Lada se svou asistentkou. Lada je mladá úspěšná žena, která se profesně pohybuje v oblasti česko-německých vztahů. Zařídila vydání knihy povídek, v níž jsou díky naší spolupráci zastoupeni i dva zdejší autoři, Renata Šindelářová a Luděk Kubát. Pan Kubát dnes dostává od Lady volné výtisky, píše mi věnování. A už mám zas co číst, Stíny nad Krušnými horami. Do hor ráda jezdím pro ten klid a zvláštní mysterium.

Moc se mi líbilo ztvárnění ducha hor v česko-německém filmu Schmitke. Ten duch je ženský, říká se jí Marcebila. Rád o ní vypráví fotograf, filmař a propagátor hor Petr Mikšíček. Četla jsem scénář možného filmu, doufám, že nezapadne. Je to originální téma, málo známé. U nás v Sudetech.  

A už jsme zase u ženy. V regionálním týdeníku ořízli fotografii, kterou jsem jim poslala, a naštěstí tak zvýraznili právě onen ženský prvek. Symbolickou postavu z obrazu Vladimíra K. Co o ní víme? O té ženě? Na obraze má zlaté srdce.

Telefonát od mé 81leté mámy je tentokrát smířlivější, posílám k ní na výpomoc na střídačku naše dospělé děti. Večer už nemám dost energie, abych gruntovala její byt a dělala jí společnost. Občas si čas na to ale najít musím. A zajít za tátou se čtivem a novými historkami.

Začíná zas svítit slunce, jdu ven fotografovat místo, kde ve středověku bývala jedna z bran opevnění města. Dnes tam kvetou růže.

Na novinkách teď čtu, jak jeden statečný traktorista zachránil ženu - řidičku havarovaného auta - před uhořením. Minutu před tím, než auto vybouchlo.

pokračování příště