Deník jedné Vlasty ze severozápadu - část VI.

Jednu cestu na Kamenčák mi překazí krupobití, další už se povede. Přírodní voda krásně ochlazuje. Vydaří se i pracovní cesta. Dozvím se něco nového, poznám sympatické lidi. A pochutnám si u Rybiček s.r.o. Obavy byly zbytečné.

20. července

Jdu za tátou do důchoďáku na Písečné. Jeho oteklé nohy se mi nelíbí, ale hlavně, že ho to nebolí. A ještě může chodit i si číst. To on rád. Rozečtenou detektivku z knihovny doplňuju knížkou o kočkách - další z "polévek pro duši" a časopisy. V tomhle jsme s tátou teda stejní, oba rádi pořád něco čteme.

Je horko a tak si s sebou beru i osušku a plavky, abych se ochladila v nedalekém Kamenčáku. Cestou mě ale chytne pořádný sleljvák, schovávám se pod stromy u zooparku, lítají i blesky a na cyklistickou stezku dopadají chvílemi kroupy. Přečkám jakžtakž schovaná tu největší průtrž, vydám se dál, s asfaltu na cestě se kouří odpařená voda. Prudký déšť se spouští znovu, tak raději volám mého muže s autem a on je za chvilku u blízké jízdárny. Pohodlně pak přijedeme domů. To si člověk útulného domova - bezpečného azylu před živly - hned víc váží.

21. července

Vstávám už ve 3,30, jedeme totiž s naším starostou do Brna, a chceme být odpoledne zas brzy zpátky. Takže v neobvyklý čas 4,15 mě vyzvedává, má to tedy vypočítané přesně, do Brna dorazíme dle plánu. Cestou se bavíme historkami z našich životů, máme stejný způsob humoru, takže se nasměju u líčení srandiček, které dovedou dělat chlapi ve spřátelné hospodě. Jsou to živnostníci a dohadují se, kterého z nich dřív pověsí zdejší komančové po volbách na kandelábr. Třetí je rozsoudí, říká, že ty dnešní kandelábry jsou z tenkého materiálu, že by je ani neudržely. No takhle my tu na severozápadě žijeme.

Naše pracovní schůzka má za účel seznámit se osobně s lidmi, s nimiž spolupracuju už půl roku, a jen jsme si mailovali nebo volali. Takže konečně si podáváme ruku. Grafik Libor je takový i v reálu, jak jsem ho představovala po hlase, říká, že nás zpravodaj dělá ze všech nejradši. Nemám ani pocit, že by to byla jen taková zdvořilostní hláška, a je mi to milé. Taky jsem srdcař. Šéf firmy chválí mé fotky a vypráví historky z polygrafického průmyslu. Firma, kterou řídí, je jako jedna z mála ještě česká a rodinná. Jiné tiskárny a vydavatelství už koupily nadnárodní firmy.

Nahlédneme i do zákulisí výroby a pak si odvážíme nejen naše právě vytištěné noviny, ale i další poznatky. Vzpomínám na to, jak jsem ve svém prvním pracovním poměru po škole taky dělala "zpravodaj národních výborů". To byla ale nuda, kterou jsem ťukala na mechanický psaní stroj a pak se to tisklo ze speciálních blan, které hlídali, aby je někdo nezneužil k tisku protistátních letáků. První počítač, která k nám do úřadu tenkrát před 33 lety instalovali, měl zvláštní místnost, do které vstupoval jen jeden člověk v bílém plášti. A vydávalo to děrovací štítky. No sranda. Vývoj je to úžasný, neuměli jsme si vůbec představit třeba internet nebo mobilní telefony. Bez kterých dnes "nedáme ani ránu".

Odpoledne pak jdu znovu na jezero, můj muž je ještě v práci, on tedy to vyvalování na pláži zrovna nemusí. Radši hraje třeba tenis. A mě stačí udělat jen pár temp ve vodě, pořádně plavat ani neumím, ale ráda se kochám a sluním. A chodím bosa v písku. Je čistý, čerstvě navezený. Cestou si dám i výbornou točenou zmrzlinu. No není ten svět krásný? Tady u nás v Čechách, na Moravě a Slezsku.

Obláčky na obloze připomínají beránky. Léto budiž pochváleno.

Večer pak čtu v deníku, že plavčík právě na našem Kamenčáku zachránil kluka před utopením. Všímal si, co se děje, tak se k němu rychle dostal. Tohle v hlavní zpravodajské relaci samozřejmě nebude, tak i proto píšu tenhle deníček. Ať to někde je, že se dá žít i normálně, bez velkých dramat.

Samozřejmě ještě nevím, co vše mě čeká. Bojím se, až bude táta odcházet. Nechci na to myslet.