Deník jedné Vlasty ze severozápadu - část IV.

Ještě dolaďuji titulek tohoto deníku, obsah je daný mými koníčky a denním prožíváním nejrůznějších situací. Mám pestrý život díky své práci i právě zálibám. Od průvodu bílých paní přejdu k dalším zajímavostem ze severozápadu Čech.

16. července

Doznívají zážitky z pochodu bílých paní do kostelíku v Želině. Jedna z organizátorek mi tu dala obrázek Ježíše se šňůrkou na zavěšení na krk jako náhrdelník. Tak jsem je chvíli i měla, je to obrázek velikosti pohlednice. Když jsme se blížili zas k civilizaci, tak jsem jej vložila do kabelky. Ježíši, promiň, ale nechci vypadat jak jehovistka. Dala jsem si tě ale na obzvlášť cenné místo v našem obýváku a to mezi dva mé nejlepší obrazy. Oba jsou to motivy z Krušných hor, jeden kostelík sv. Václava v Kalku - malováno v barvách horké Provance, takhle to mám totiž nejradší, a ten druhý jsou domy v německé obci, která sousedí s Načetínem. Běžně takto nemaluji, jde mi to jen tehdy, když mám hodně oblíbený a procítěný motiv a troufnu si to zkusit.

"Tobě stačí málo, mě stačí ještě míň " říká můj muž, když mám radost z fotky, o kterou jsem ho požádala. Fotí přeci jen líp než já, a taky má kvalitnější mobil. I foťáky měl vždycky kvalitnější, je to fanda do techniky. Mě stačí něco jednoduššího, nezkoumám technické parametry, hlavně, že to fotí. Kolikrát jsem už měla foťák vyřazený mým manželem a kolik skvělých snímků z něj ještě bylo (praktická to žena). 

Nedělní odpoledne mám též spojené s Kalkem. Moji rodiče tam už kdysi koupili starý dům po Němcích, který nezvládli opravit, udržovali jej v podstatě v neměnném stavu. U domu je zahrada, kde se ráda sluním a čtu si. Bývá tu krásný klid, pokud tedy v sousedství neřádí nějaký aktivní motorizovaný sekáč trávy. My sekáme kosou. Tedy opět můj muž, donucen mnou, skrze mou matku. Táta už na to nemá sílu. Je mu 85 let a sotva chodí. Hodně čte. Máma je čipernější.

Onehdy se mi povedlo napsat veselou story o mé matce, nazvala jsem jí O matce socialismem kované.

Kalecké válení se na lehátku nebo na dece, nejsem totiž zrovna kutilský typ nebo že bych snad v tom starém domě něco vyvářela, to opravdu ne, jezdím se sem napást černého rybízu, malin či borůvek. Maliny ještě nedozrály, na borůvky půjdu příště, to je dál, právě až kousek doleva u domů v Německu, ještě tedy v českém lese. Stejně je príma, jak můžeme snadno překračovat hranici. Chodím procházkou chvíli v Čechách, chvíli v Německu, tady je to celkově upravenější, u nás jaksi ledabylejší. Ale zas naše. Německy umím akorát tak gutntág, aufvídrzééén a dankešééén.

Možná ale začnu tento deník symbolicky 7. červencem, kdy jsme se vzájemně usmiřovali. Na jedné akci, kde se sešlí bývalí obyvatelé tohoto kraje, kteří byli - jak říkají vyhnáni - my říkáme odsunuti. Oběma těmto pojmenováním jsem se záměrně vyhnula, když jsem psala článek do našeho radničního zpravodaje o tom, jak spolupracujeme. Však to také je pravda. Jeden z těch lidí, kteří udržovali určitou kontinuitu a snažili se o co nejlepší vztahy mezi Čechy a Němci, je Hans S., po válce byl malé dítě, když jeho rodiče odtud museli odejít. Moc hezky se na mě usmál, když mě na akci uviděl. Už jsme se viděli tedy podruhé, ale tenhle úsměv, byl velmi radostný a srdečný. To jsou okamžiky, které utkví. A to mi připomíná, že bych mu měla poslat fotky. I když je vlastně jen o něco mladší než můj táta, tak umí používat mailovou poštu. Všechna čest.

17. července

V práci doděláváme naše noviny, vše jde dobře, i zlatá svatba se mi do nich vešla. Fotka s textem přesně akorát. Někdy mi to připadá, že je to tak nějak připravené, nebo jak to říct. Jakoby vypočítané. Předem naplánované. Že takto to má být. To mám pak ještě lepší pocit ze života než jindy. Je to takový můj osobní mysticismus, není-li to příliš silné slovo. Věci do sebe zapadají jak puzzle.

Odpoledne cestou domů pokračuji v četbě deníku Petra Kukala, má v něm některé silné momenty. A pak je to takové mile současné. Sympatický "obyčejný" hrdina. Taky zapadl do mého života jako kousek puzzle. I když se osobně neznáme, ale díky tomu, jak a o čem píše, je to skoro kámoš. A jeho žena je trochu paní Colombová.

Seriál o Colombovi miluje můj muž, a vůbec se spolu rádi díváme na detektivky. Nejlépe na Hříšní lidé města pražského, to už je klasika. Teď se můj muž začetl do knížky o historii vzniku seriálu Třicet případů majora Zemana. Předčítal mi pasáže o tom, jak se Zeman měl jmenovat jinak, a taky jak reagoval režísér Sequens, když se k nabídce na tvorbu tohoto seriálu dostal. Zajímavé dozvídat se tyhle zákulisní info. Jestlipak tam bude i možná detail, ale pro nás v pohraničí docela důležitý, že v úvodní znělce se objevuje kaple Panny Marie na kopci Mědníku? Má tvar rotundy, Zeman v seriálu tudy vždycky jde lhou za zvuku té typické seriálové znělky. Měděnec má vůbec zajímavý příběh. Ale o tom zas někdy příště.

I když ono je toho tolik, co mám k vyprávění... Směrem na Měděnec teď děláme s lesáky naučnou stezku. Měla jsem na starost obsah naučných tabulí a dostala jsem se tak k informacím nejen o jedné zaniklé obci, ale také o dřívějším mlýně na kaolin. A hlavně o historii zdejšího lyžařského střediska Alšovka. Kluci a holky si naštěstí vedli kroniku oddílu, takže bylo z čeho čerpat. A ta atmosféra kamarádství, co z toho čiší. Klasické černobílé fotky - momentky, jak nejen lyžují, ale taky brigádničí a všelijak blbnou... vlastně bych i o tomto mohla napsat zvlášť. Teď už příliš větvím, takže milý čtenáři, díky za tvůj zájem a čas. A příště zas na slyšenou.