Co je to štěstí

Krátkodobá hospitalizace ve státním zdravotnickém zařízení mě přiměla k poděkování nejen lékařům a sestřičkám, nevyjímajíc důležité lidi jako je sanitář a empatická paní, která uklízí pokoje, ale i k důležité životní bilanci.

"Děkuji za pochvalu a vřelá slova, pozitivní ohlasy si lidé často nechávají pro sebe a ventilují pouze negativní. Vaši pochvalu předám na oddělení," odepsal mi na můj mail primář jednoho oddělení chomutovské nemocnice, kde jsem minulý týden pobyla dva dny, abych po letech zakusila třeba celkovou anestézii, kdy se svěříš do rukou odborníků, a oni ti bezbolestně "opraví" část tvého těla. Cítíš poté, že se cosi odehrálo, ale je to komfort bez bolesti fyzické, jen s určitou zátěží psychickou, kdy nevíš přesně, co se ve tvém těle děje... ale, mám se SKVĚLE, mám velké štěstí, narozdíl od jiných pacientek, a to mi díky právě této krátké hospitalizace došlo, jak jsem už kolikrát měla štěstí, jaké hrůzy jsem viděla vedle sebe, byla spolupacientkou na pokoji... v mých 13 letech mě se zlomeninou nohy položili na postel vedle ženy s čerstvou amputací... měsíc předtím zas na pokoj dětí, kde se brečelo po rodičích, za komančů totiž byly zakázané návštěvy, aby se prý dětem nestýskalo, a ty opuštěné děti byly většinu času samy, i se svým zraněním. Dělala jsem tenkrát improvizovaně chůvu mladším dětem, vzpomínala na pohádky a jak ty malé kluky, připoutané delší dobu na lůžko, zabavit.

A pak, už jako maminka druhého dítěte, jsem v porodnici kojila dítě matky, kterou odvezli do blázince, a to dítě nám tam půjčovali jako odsávačku... dodnes nevím, jestli se máma posléze uzdravila či měl ten příběh horší konec, naštěstí na vlastní kůži nevím, co je to poporodní deprese, toho kojence si z porodnice odnesl tatínek spolu se svou matkou. A kolikrát jsem si na toho kluka vzpomněla, co asi dělá, jak se má... pokračování těchto příběhů se nedozvíš, jsi jen chvíli aktérem, a pak už každý jde svou cestou, a proto třeba chápu TV pořad Pošta pro tebe, kde se snaží najít lidé, kteří si byli blízcí a něco je osudově rozdělilo.

Teď se mi po nikom přímo nestýská, jen chci říct, že mám veliké štěstí, že žiju v kruhu milující rodiny, takže jsem nemusela na sociální sítě psát: "hej, lidi, jsem v nemocnici, myslete na mě...", a ukazovat obvazy, stačila mi psychická podpora lidí v reálném životě nejbližších, tak jsem mohla prožívat svůj nemocniční pobyt bez většího stresu. A opět mi bylo dáno být na pokoji s pacientkou, která na tom byla hůř.... a vzpomněla jsem si na ženu, prolezlou rakovinou, s níž jsem sdílela nemocniční pokoj před nějakými dvaceti lety. Já opět na tom o hodně líp, jen asi tři dny v nemocnici a ta žena nejspíš už krátce před odchodem na onen svět, ještě jí dělali nějaké ty "opravy" jícnu, aby mohla polknout jídlo, anezemřela hlady, a ta paní byla se svým stavem smířená, chodila za ní totiž vnučka, a o vnučce mi svěřila, že jí domů, až jí pustí, bude nosit marihuanu na bolest. A třeba i naději k vyléčení... marihuana byla tenkrát vnímaná jako něco extra zakázaného, dnes už pacienti určitých nemocí mají toto přírodní léčivo naštěstí k dispozici. A pokud už je nevyléčí, tak jim aspoň uleví či prodlouží život.

A já měla to štěstí, že mi stačila injekce čehosi lékařského, pár dní klidu a byla jsem opět fit. A fit se cítím i teď, kdy si uvědomuju, jaké mám ŠTĚSTÍ... a zároveň pro tohle štěstí něco i pěkných pár let dělám. Snažím se žít dobře, vím lecos o psychosomatice i správné životosprávě. Na tu tedy kolikrát "hřeším", ale třeba se polepším, abych tu byla déle a bez nemocí. Vždycky tě někdo potřebuje. Až jednou potřebovat nebude, tak půjdu. Do té doby tu mám ještě fůru práce i všelijakých aktivit. Díkybohu.