Chtěli byste portrét od humanoidní robotické umělkyně?

Nadzvedla mě ze židle zpráva, že vznikl portrét anglické královny Alžběty II. a to z robotických rukou umělé inteligence, nazývané humanoidní robotickou umělkyní. Zhotovený portrét má fauvistické rysy. Bude královna poctěna?

Jak přijme tento portrét britská královna, která je známá svým příklonem spíše k tradicím, se už asi nedozvíme. Možná se jen "robotická umělkyně" potřebuje zviditelnit, protože v našem lidském světě to takto chodí. Dáváš o sobě vědět, abys získal energii. Ať již přímo životní nebo prostě finanční. Aneb o kom se mluvívá...

A tak tvůrci oné robotické umělkyně vytvořili portrét britské královny a média se chopila této informace, no vždyť to může vzbudit emoce, a o to tady jde především, ne? Vzbuzováním emocí se naše média mnohdy živí. Jsme prostě lidé plní emocí. A právě emoce taková robotická umělkyně nemá, umí je ale "odečíst" z rysů ve tváři člověka, v očích má kamery, využívá počítačovou paměť k přeměně digitálních dat na fyzickou kresbu či malbu, dozvídám se.

I mé emoce to zdvihlo, a to nejsem z těch, kdo se umělé inteligence obávají, ale možná se mě téma ještě tak nedotklo, vždyť o tom mluvil i náš profesor na digitální technologie... až teď, když vidím obraz panovnice, vytvořený robotem, tak cítím určité snad rozhořčení, nebo jak to nazvat. Ne že bych se snad bála, že nám, kteří cokoliv malujeme vlastníma rukama a svým srdcem, roboti vezmou práci, ale přeci jen...

Zkouším si uspořádat myšlenky, co se to děje... uchopení výtvarného umění robotem i přijde jako skoro až svatokrádež, protože umění vždy obsahuje něco jako lidskou duši, její otisk, a ten přeci není robotický, čili umělý... jedině snad, kdyby se na našem vývoji, nás lidské rasy, podílela nějaká kosmická inteligence? Možná se robotů nemusíme bát... nebo snad jsou naše obavy oprávněné? Máme s nimi nějakou historickou zkušenost? Cosi v genech?

Co by na to řekli umělci jako byl Paul Gauguin nebo VIncent van Gogh? Zrovna na Gauguinův příběh jsem se nedávno dívala na Artu, dávali další z dokumentů, kde vystupovala i umělcova vnučka, která má nad krbem jeden z Gaugionových linorytů a nejen to, někde v rodě tu budou převzaté geny... sám umělec měl v sobě ne až tak obvyklou směs, matka byla Peruánka, otec Francouz, dětství strávil právě v Peru, a pak už se v evropské Francii 19. století úplně necítil, nebylo tedy divu, že jej přilákala divokost Tahiti, touha po návratu k přírodním kořenům. 

Dílo Gauguina přetrvalo, a je stále v oblibě, až díky dokumentu jsem se tedy dozvěděla, že ony nádherné barevné šaty, do kterých oděl malíř své ženy na obrazech, už na ostrově k vidění příliš (nebo snad vůbec) nebyly, že už byly Tahiťanky zcivilizované po evropském způsobu, čili v upjatých šatech jen bílé či černé barvy, ale malíř oděl ty ženy do oděvů, které jsou bližší jejich přirozenosti, jejich přírodní smyslnosti a půvabu

A jak by to celé vyhodnotil robot? Kamerami v očích by zaznamenal ony puritánské oděvy až ke krku, a portrét Tahiťanky by byl realisticky možná dokonalý, avšak bez onoho "něčeho navíc", co pravé umění má. Oné příchuti či vůně, kterou malíř cítí, a do obrazů vtělí... čili nadsmyslových vjemů, které slovy nepopíšeš, a někdy se do malby také dostanou... to žádný robot doufám nikdy umět nebude, protože na co takové roboty? To bychom popřeli sami sebe.

Uff, to mi to dnes jde, tohle tvůrčí psaní. Stačí jedna zpráva o "robotické umělkyni"... a tak si hodím pomyslně kamenem, či spíše kamínkem, protože mi bylo dáno mít emoce, cítit, vnímat, domnívat se či přímo přemýšlet a analyzovat... vida, co vše lidský mozek ve spojení se srdcem (duší) umí. 

Roboty bych využila na práci, která je pro lidi obtížná, ať dělají mechanické úkony, a nastavují své umělé končetiny tam, kde je to pro lidi nebezpečné, třeba jako výzkumné drony, ale do umění se prosím příliš nepleťte. Jedině snad jako taková kuriozita to může být, může to i tvůrcům oné uměkyně přinést pozornost či peníze, nebo další zakázky. Dobrá, chápu, ale prostě ozvat se musím.

A snad mi to zdejší robot dovolí, nevím jistě, zda tu hlídá počet článků na den, uvidíme.

A na závěr si odpovím i na položenou otázku, nechtěla bych takový portrét. Ani to snad není nějaké přílišné staromilství, vždyť umělou inteligenci ráda využívám, už už je to ťukání do klávesnice, zhmotňování a posílání myšlenek do éteru, to je velká výhoda všech těchto moderních vymožeností jakou jsou mobilní telefony a mnohé další přístroje.

A už mi tu ňufá fenka, pejsek naší dcerky, svou tlamou říká: všímej si mě... zvířecí bytosti, která potřebuje poňufat. Stejně jako člověk. Takže konec dnešního ťukání... je čas na poňuchání... :-) A tohle roboti taky přeci nikdy nebudou umět, jak to umí člověk či zvíře (savec).

Co myslíte?