Ve městě na severu Čech, který je mým domovem, přibývá bezdomovců, kteří přežívají na lavičkách, rampách u vietnamských večerek či různých zákoutích na hromadách hadrů a starých matrací. Chodím pěšky, tak se mnohdy potkáváme.
A já nevím, co s tím. Nevšímat si jich, či občas přihodit minci na přilepšenou? I když ty peníze dotyčný promění nejspíš za další krabici levného chlastu?
Mám si prostě zvyknout na to, že tohle je jeden ze způsobů, jak se dnes žije? Že obsadíš lavičku nebo nějakou rampu, kdy proléváš své hrdlo nápojem chvilkového zapomnění, a když se probereš, tak jdeš "fárat" do popelnic?
Na zastávce MHD obsazuje sedačky vousatý muž v teplé bundě a vyčkává, až přijde skupinka žen, které poblíž pracují a čekají na autobus. Přistupuje k jedné z nich, sahá jí na rameno a oslovuje jí, ženě je to nepříjemné, že narušuje její osobní prostor, trochu se vymezi, uhne. Neumí být ale dost rázná, asi má dobré srdce. Muž jí něco hučí do ucha...
To jsem nedávno viděla a připomnělo mi to situaci s bývalým spolužákem z gymplu Pavlem, kterého jsem před pár lety začala potkávat s igelitkou v ruce, jak šátrá v parkovacím automatu, zda tu není mince...ten příběh neměl dobrý konec, ač jsem měla snahu mu nějak pomoci. Spolužák už je po smrti. Aneb chlast není jen slast. Neměl práci a neměl ženu. Nechtěla jsem si ho vzít domů jak opuštěného psa.
A pak ta parta hned několika lidí, kteří přežívají na a pod rampou u bývalého socialistického nákupního centra, dnes v majetku vietnamských živnostníků, a znečišťují tu veřejné prostranství svými výkaly. Už zřejmě ztratili jakékoliv zábrany. Snažíme se situaci řešit s městskou policií a zástupci radnice.
Jednoduchá řešení ale nejsou. Ty ztracené existence se přesunou zas jinam.
Jsem v rozpacích z toho, co se děje. Jak velkou debatu vyvolalo téma na sociálních sítích. Mohli by se toho chopit i extrémisté. Nebo minimálně vzpomínači na dobu socialismu, kdy byl každý někam uklizen, ať už do léčebny či kriminálu.
Lidskou bídu neuklidíš. Jen ty výkaly můžeš smýt vodou z hadice...
Nerada se vzdávám, a tak jsem začala trochu pátrat, jsou-li nějaká řešení. Nejspíš podchytit problém bezdomovectví už v začátku, kdy jsou ti lidé ještě schopní udržet si nějakou důstojnost. Mají ještě nějakou vůli něco řešit. Našla jsem tento rozhovor o zraněných lidech z r. 2015.
https://video.aktualne.cz/dvtv/bezdomovci-jsou-pro-me-zraneny-lidi-nemuzu-delat-ze-je-nevid/r~4ad500e4773311e5974b0025900fea04/?redirected=1472202838
Vím, že stát ani samospráva nemůžou pečovat o všechny, že jsou tu jiné ohrožené skupiny lidí, které spíš vzbudí náš soucit.
Jen si na to nějak nemůžu zvyknout, že tohle je současná realita. A když nic neuděláme, tak bude hůř.
Když jsem před lety viděla film Půlnoční kovboj, tak jsem to hodně obrečela.
Nechci teď brečet, radši bych něco konkrétního navrhla, co by se dalo dělat, jak to změnit.
Máte nějaké nápady?
