Zřizovatelé bijí na poplach. Máme málo peněz a nezbývá, než sloučit třídy i celé školy, ozývá se čím dál častěji z radnic či krajských úřadů. Brzy se proto můžeme dočkat tříd s třiceti a více dětmi a všech problémů, které z toho plynou.
Takový učitel by zvládl i třídu se 35 dětmi. Problém je, že tento typ osobností do školství dnes nic neláká.vse.cz
To, že optimální počet dětí ve třídě je okolo dvaceti, Vám řekne každý dětský psycholog či jiný odborník. Ostatně, člověk nemusí být ani odborníkem – základní školou prošla zdrcující většina z nás, a tak stačí jen oprášit staré (či třeba jen nedávné) vzpomínky. Zvláště my, kteří jsme chodili do školy začátkem šedesátých let, a naši potomci patřili k tzv. Husákovým dětem, nemáme s přeplněnými třídami vůbec dobré zkušenosti.
Je ovšem nutné říci i b, totiž že kvalita výuky stojí a padá na kvalitě učitele. Ačkoliv jsem z lidského i odborného hlediska proti velkým třídám, za určitých okolností bych se dovedla se slučováním tříd a škol smířit. Za katedrou musí být takové osobnosti, které zvládnou bezesporu náročnější podmínky. Osobnosti, které dokážou i ve velké třídě udržet kázeň a předat žákům vědomosti. Zkrátka a dobře někdo takový, jaký byl učitel Hnízdo z nezapomenutelné komedie Obecná škola.
Tento typ osobností ovšem na pedagogických fakultách až na výjimky nestuduje – lákají je spíše ekonomie či práva, a vidí svoji budoucnost někde ve středním managementu privátní firmy. Nejprve by proto bylo nutné „nalákat“ je na pedagogické fakulty, a poté do školství, kde by ovšem musely načerpat praktické zkušenosti od svých služebně starších kolegů, které by pak přirozenou cestou vystřídaly. A teprve poté by bylo možné začít se „slučováním“. Realisticky - i když je spíš nedostižný ideál - vzato, bylo by něco takového možné - pokud bychom s takto pojatou reformou začali dnes - nejdříve za deset let.
Musím zopakovat, že já osobně bych z tohoto typu reformy zcela nadšená nebyla, neboť optimální je učitel v malé třídě, ale pokud by se skutečně nedostávalo financí, je to stále lepší, než chaos a bezkoncepčnost.
Ten naopak provází současné slučování, které se řeší (pevně doufám, že zatím) na úrovni jednotlivých zřizovatelů a ředitelů. Charakteristické je pro něj vytloukání klínu klínem a perspektiva v řádu školního roku. Těžko to však úředníkům či ředitelům vyčítat – úkolem těch prvních je starat se o provoz škol, ředitelé vedou výuku a sami si také stoupají za katedru. Je to asi totéž, jako kdybychom chtěli po opraváři praček servisovat počítač jenom proto, že je také na elektřinu.
Ministru Fialovi, který musí nyní urychleně přijít s nějakou koncepcí, jeho roli opravdu nezávidím. Půjde o prubířský kámen jeho manažerských schopností o to, zda ukáže, že je více než jen pedagogem a uznávaným odborníkem. Nicméně toto mu muselo být jasné, když onen „Augiášův chlév“ po ministru Dobešovi přebíral. Mimochodem – kolik časovaných bomb, podobných této ještě „náš nejlepší ministr školství“ v resortu zanechal?
Tím, kdo drží v ruce pomyslného Černého Petra, je vládní koalice. Je to právě premiér Nečas a ministr Kalousek, kteří získali důvěru voličů mimo jiné díky vzletným slovům o podpoře vzdělání a vzdělanostní společnosti, aby pak likvidovali celou oblast školství nesmyslnými škrty.
