Apely národní identitu nespasí. Vesnice ano

Sociální sítě jsou plné apelů na zachování českých tradic a potřebu záchrany národní identity. Ano, souhlasím, že v našich turbulentních časech je třeba se podívat zpět a vycházet z toho, kdo jsme, kde jsme a co chceme.

Jenom v těch nekonečných apelech nevidím nic o tom, jak to dělat, jak onu českou tradici a národní identitu podepřít, podržet, zachovat. A to ponechám stranou, že jako dlouholetá učitelka mateřského jazyka bývám poněkud zděšena množstvím nerespektování základních pravidel češtiny, které se kupí vcelku pravidelně u těch nejaktivnějších diskutérů. Ti by možná největší službu národu udělali tím, že by si místo hodinky nebo dvou u počítače otevřeli učebnici pro takovou šestou nebo sedmou třídu základní školy. Určitě by to neuškodilo. (To ale platí třeba i v parlamentu – pro některé poslance je říci jednu celou větu česky neřešitelný problém a to nemluvím jen o těch, kteří se narodili v jiných zemích.)

V posledních dnech jsem byla na několika vesnických akcích, třeba v Chrobolech či v Dolním Bukovsku. Bylo to skvělé – ať pršelo nebo svítilo sluníčko, ti lidé prostě měli radost z toho, že jsou tady, že jsou takoví, jací jsou. Hasiči soutěžili, senioři tancovali, jinde sokolové předcvičovali, fotbalisté dělali soutěže pro děti, tam zase baráčníci uspořádali klání pro dospělé, sázely se stromy, myslivci opékali a ženské spolky připravily třeba další pohoštění, divadelní ochotníci hráli pro děti i dospělé, lidé šli na společnou mši a vzpomínali na ty, kteří již nemohli být s nimi…

Prostě žili. Neseděli zahořkle někde u počítače a nemudrovali tam v marných diskusích o tom, jak „zachránit národ a jeho hodnoty“ – oni ten národ a ty hodnoty tvořili. Pěkně po masarykovsku – drobnou soustavnou prací.

Znovu jsem si uvědomila, jak miluji vesnické spolky.

Za prvé pro tu atmosféru a nadšení, které je s nimi spjato. Spolková činnost je skutečný život, v našem světě televize a sociálních (ale spíše asociálních) sítí pro mne představují realitu, živé lidi, nikoliv jejich stíny a pokroucené obrazy.

Za druhé jsou spolky síla, která může uchovat naše obce při plném životě. Vytvářejí spojení mezi lidmi, vztahy, přinášejí smysluplnou činnost. Dělají vesnici, obec, městys či městečko organismem a nikoliv jenom shlukem stavení, budov a cest. Potřebujeme větší podporu místního života, a proto potřebujeme větší podporu spolků, zvláště v menších sídlech. Česká země je tak krásná mimo jiné i díky tomu, že je protkána sítí lidských společností, malých komunit. Mnohým z nich hrozil a některým ještě hrozí zánik, protože velká města jsou houby, které nasávají díky lepším pracovním možnostem obyvatele ze svého blízkého i vzdálenějšího okolí. Právě spolkový život je spolu s kvalitní veřejnou dopravou cestou, jak zabránit vylidnění vesnic.

Vlastně se nedivím, že někteří obyvatelé větších a velkých měst směřují opačným směrem – stěhují se právě zpátky do vesnic a nacházejí v nich něco, co jim ve velké aglomeraci chybělo. Nebo se snaží posílit prvek sousedství ve městech. Před pár měsíci jsem třeba procházela rozhraním dvou pražských čtvrtí – Žižkova a Vinohrad. A v jedné vedlejší uzavřené ulici probíhala „sousedská“. Lidé poslouchali hudbu, povídali si, děti kreslily po chodnících křídami, pilo se pivo a limonáda. Uprostřed města s téměř milionem a půl obyvatel jsem měla na chvíli pocit, že jsem někde, kde se lidé znají a kde spolu opravdu mluví.

Občas mám ale dojem, že někteří lidé z větších a velkých měst toto nechápou. Že propadají vlastní zahořklosti a ztrátě identity, kterou zoufale hledají. Ale v internetových apelech na českost a národní hrdost ji tedy určitě nenaleznou. To už spíše partu podobně frustrovaných lidí bez schopnosti udělat něco skutečného. Třeba malého, ale ve skutečnosti obrovsky velkého. Třeba takovou obyčejnou vesnickou slavnost nebo setkání sousedů.