Není to tak dávno, co (nejen) odbornou veřejnost polekaly nejnovější výsledky průzkumu „Mezinárodní srovnání znalostí PISA (Programme for International Student Assessment)“. Podle nich se čeští žáci zhoršili nejvíce v porovnání se svými kolegy se zemí OECD. Podle toho, jak o této záležitosti referovala média, by se mohlo zdát, že se problém podařilo vyřešit.
Ale nepodařilo. Kvalita našeho školství, které patřilo ještě před nedávnem ke světové špičce, klesá i nadále. I nadále platí, že je každý populační ročník v průměru méně vzdělaný (a tím pádem i konkurenceschopný), než ten předchozí.
Nelze se přitom chlácholit tím, že se vlastně nic neděje a že jsme stále v horní polovině žebříčku. Trendy jsou totiž jasné. Pokud něco rychle neuděláme, reálně nám hrozí, že se dostaneme na úroveň středoamerických či jihoasijských zemí. Tamní školství se totiž, na rozdíl od našeho, stále zlepšuje. Co z toho plyne?
Politici i veřejnost neustále optimisticky předpokládají, že jednou budeme schopní konkurovat Německu či skandinávským zemím. A tak probíhají soustavné reformy penzijního systému či zdravotnictví, které jsou založeny právě na těchto úvahách. Bohužel, zatím je více než pravděpodobné, že brzy nebudeme schopni konkurovat ani zemím, které dnes považujeme za rozvojové. Na fungující ekonomiku, která bude schopná generovat penze či prostředky do zdravotnictví, tak budeme moci zapomenout. Přitom o reformě školství, které představuje nutný krok k řešení, se stále neuvažuje. Klíčová otázka pak nezní: „Kdo za to může?“, ale „Co s tím budeme dělat?“
Existuje celá řada možných řešení – ta níže uvedená přitom já osobně vidím jako klíčová. Tím prvním, které tímto dávám k diskusi, je start povinné školní docházky od pěti let. Proč? Protože kvalitu školství neukazuje ani tak špička, jako spíše průměr, a víceletá gymnázia odčerpávají základním školám nejnadanější žáky. Těm přitom může chybět (a také často chybí) možnost komunikace s vrstevníky z jiných sociálních skupin – těm ostatním pak pro změnu chybí motivace, což Vám potvrdí řada kantorů, kteří učí na druhém stupni (tedy poté, kdy třídu opustí gymnazisté). Nejde samozřejmě o žádné opatření proti gymnáziím – jde jen o to, aby základní škola mohla formovat děti o rok déle.
S tím úzce souvisí druhá, daleko důležitější otázka – totiž interakce mezi rodinou a školou. To je přitom naprosto klíčové. Proto, aby z dítěte vyrostl slušný člověk a platný člen společnosti, jsou důležité dvě věci: Vzdělání a výchova. Není přitom jasné – a to ani řadě pedagogů – co je úkolem rodiny a co je úkolem školy. Momentálně se vše potácí mezi následujícími extrémy:
Škola má vzdělávat, ale své dítě si vychováme sami.
Výchova i vzdělání je záležitostí školy a rodina má zasahovat jen tam, kde škola z časových a jiných důvodů nestačí (typicky učit se s dětmi).
Nemusím snad dodávat, že oba tyto názory vidím jako maximálně nešťastné. Škola a rodina se musí stát partnery, kteří ve vzájemné harmonii vychovávají i vzdělávají s důrazem na individualitu dítěte. Jenže – může být důstojným partnerem bohatého podnikatele špatně placený pedagog? Asi těžko. A může vůbec být pedagog sebevědomý, když má žák například mobilní telefon, který stojí daleko více, než kantor měsíčně vydělá?
Chtějme tedy vzdělaného, sebevědomého pedagoga, rodinu, která chápe, že úspěšným startem do života není značkové oblečení a předměty, ale co nejširší znalosti dítěte úměrné k jeho individuálním schopnostem. Toho lze dosáhnout jedině tím, že přejdeme od slov k činům a vzdělání se opravdu stane skutečnou prioritou, nikoliv jen volební proklamací.
Pro začátek je přitom nutné nahlas říci, že máme problém, a okamžitě zahájit veřejnou debatu o jeho řešení. Tato debata musí mít jasně stanovené datum konce a jasně stanovený výstup, totiž: „Návrh reformy školství pro roky 2011-2021.“ Já i další sociálně demokratičtí odborníci máme přitom pro tuto debatu dlouhý seznam návrhů. Nepochybuji, že řadu návrhů mají i vládní kolegové a odborná veřejnost. Jediný, kdo však může takovou debatu smysluplně zahájit, je ministr Dobeš. A měl by tak učinit nejlépe včera!
