Ne, nechci se tu pouštět do tématu církevních restitucí. Názor na ně samozřejmě mám, ale na rozdíl od mnohých jiných se necítím být jako laik a ateista fundována k nějakým analýzám a rozborům. Tento přístup jsem ostatně uplatňovala i v parlamentní rozpravě, kde jsem nechala prostor povolanějším. Mimochodem, pokud máte zájem o seriozní a na odborném základě postavený vhled do problematiky, naleznete jej například ZDE. V parlamentní rozpravě však zazněl argument, který mne obrazně řečeno zvedl ze židle.
Když totiž poslanci ČSSD argumentovali v rozpravě, že nejsou proti napravení křivd vydáním majetku, který byl církvím prokazatelně zabaven, ale vidím, že bude ještě vyplacena kompenzace zhruba ve výši 160 miliard do roku 2030, bylo jim navrhovateli bohorovně řečeno, že o nic nejde, protože se jedná o pouhé 2 miliardy ročně. Co to je, nějaké 2 miliardy, že?
V ten moment jsem však měla na stole návrh ministerstva financí na snížení výdajových rámců. Píše se v něm, že se naší zemi peněz drasticky nedostává a musíme proto ještě drastičtěji šetřit. Výdaje mého oboru, tedy ministerstva školství, by se podle návrhu měly snížit do roku 2015 o 26 miliard korun ročně, přičemž už letos mají být o 4 miliardy nižší. Jinak vyjádřeno, výdaje v kapitole státního rozpočtu školství mají poklesnout o 20% ročně.
Přijde mi to zvláštní. Na jedné straně působí vládní koalice dojmem ropného šejka, který nad částkou zvící zhruba 1,5 % ročního rozpočtu resortu školství mává rukou a říká, jaká to je maličkost – až to v člověku vyvolává dojem, že ty peníze občas používá na podpal. Na druhou stranu ta samá vláda říká, že nemáme peníze ani na investice do vzdělání a seškrtává už tak podfinancované náklady o 20%.
Medicínsky se něco takového nazývá schizofrenie, já mám však pocit, že si zvláště z pedagogů a odborné veřejnosti vláda dělá spíše legraci. Podívejme se na to ještě z jiného úhlu, trochu překvapivě „zprava“.
S často extrémními názory předsedy Strany svobodných občanů Petra Macha obvykle nesouhlasím, a ani je vzhledem k podpoře jeho strany (ta je dlouhodobě na hranici statistické chyby) nepovažuji za relevantní součást společenské debaty. Ovšem tenhle článek považuji za povedený a ráda jsem se jím nechala inspirovat. Ono opravdu stojí za to si připomenout, co nám současný vládní kabinet před dvěma lety sliboval. Nebudu si to dělat pohodlné, a tudíž nebudu na rozdíl od pana Macha připomínat billboardy či volební programy. Stačí vzít Programové prohlášení Nečasova kabinetu a podívat se na stranu 25.
Tam stojí: „Vláda při respektování rozpočtových možností, demografického vývoje i věkové a genderové struktury pedagogických pracovníků vytvoří podmínky a nástroje (např. tzv. náborový příspěvek) pro dlouhodobou garanci vstupu mladých kvalifikovaných pedagogů do všech druhů škol. Za tímto účelem vláda v roce 2011 a v následujících letech posílí objem platových prostředků pro pedagogické pracovníky resortu o 2,1 mld. Kč. V roce 2012 vláda posílí objem platových prostředků pro pedagogické pracovníky v resortu o další 4 mld. Kč, a poté toto navýšení zachová a zmrazí až do roku 2015 v návaznosti na celkovou veřejnou správu, kdy platy zmrazí na 3 roky.“
Tedy pravý opak reálných kroků této vlády!
A co z toho všeho plyne? Církve – zvláště církev Římskokatolická - dostane každoročně v případě schválení zákona o restituci ze státního rozpočtu „pouhé“ 2 miliardy korun kompenzace. Rozpočet školství poklesne o 20%, což bude mít vliv na personální složení pedagogického sboru i úroveň školních pomůcek, takže se nebudeme moci divit tomu, že se čeští žáci a studenti budou stále zhoršovat. Nelze přitom vyloučit, že církev za své 2 miliardy ročně tuto mezeru alespoň částečně zaplní a vzniknou nové církevní základní a střední školy, jejichž žáci se budou učit o spravedlivém upálení kacířů Husa a Jeronýma v Kostnici či o pozitivech spojených s rekatolizací po roce 1620. To nám ovšem nezabrání v tom, abychom pomalu vypadávali ze skupiny vyspělých států a vzdělanostních ekonomik, takže časem třeba ty pouhé 2 miliardy nebudeme mít. A půjčíme si je třeba od Finů, kteří na rozdíl od nás do vzdělání velkoryse investují.
Pokud se vám něco takového líbí tak málo jako mne, je myslím nejvyšší čas s tím začít něco dělat.
