Pomoc až k vymření

Pomoc mladým rodinám s dětmi je evergreen. V podstatě všichni chtějí pomáhat. Ale když to někdo skutečně zkusí, tak mu zase stejní „všichni“ dají kolektivně „za uši“.

Příklad? Třeba možnost dávat děti do mateřských školek od dvou let věku.

Je to možnost. Žádná povinnost. A přesto se zvedl odpor, který je mimo jiné založen na takovém hraní si se slovíčky. Dostal dokonce podobu petice „Dvouleté děti do školky nepatří!“ Co na tom, že těch dvouletých dětí je ve školkách nějakých čtyřicet tisíc už dávno? Co na tom, že nová úprava zajišťuje především financování toho, aby dvouletým dětem (pokud se jejich rodiče rozhodnou je do školky dát), zajistil zřizovatel odpovídající péči? A hlavně, co na tom, že to je snad především věc rodičů, jestli si mohou dovolit být doma s dětmi do dvou, tří nebo třeba pěti let? Ale že je dobré pro ty, kdo si to dovolit nemohou, aby měli pro děti odpovídající péči v rámci veřejné služby. (Takže ne za pětadvacet tisíc za měsíc.)

V politické diskusi se z toho stane jedna věta: „Ženete dvouleté děti do školek hlava nehlava!“ Jistě, je to lež. No a? Před volbami se hodí.

Nebo podpora bydlení pro mladé rodiny s dětmi.

To je také evergreen, snad každá vláda za posledních ani nevím kolik let měla něco podobného v programu. Když ale někdo přijde se skutečným projektem podpory bytové výstavby pro mladé (potažmo sociální výstavby celkem), je označen za komunistu a zpátečníka.

V této zemi hovoříme o podpoře mladých rodin tak nějak tradičně a hodně. Ve skutečnosti pro to nic moc neděláme. Neumíme se shodnout na čemkoliv, co by alespoň vzdáleně takovou podporu připomínalo. Když jedna vláda zavede podporu zvýhodněním hypotéčních úvěrů pro mladé rodiny, další vláda to zruší. Když je zahájen projekt půjček pro mladé (třeba v letech 2002, 2004 a následně 2006), nejbližší jinak orientovaná vláda to zase zruší. V lepším případě vymyslí něco jiného, v horším bez náhrady.

A výsledek? Od roku 1980 je naše úhrnná porodnost (počet dětí na jednu ženu v plodném věku) nižší, než jaká by zajistila alespoň prostou reprodukci. Vidíte? Už od roku 1980 – není to nic, co by bylo spojeno se změnou režimu. Je to společenský vývoj. A skutečně, je to tak. Tehdy (1980) dosáhnul tento ukazatel naposledy hodnoty 2,1 (přesněji byl skutečně těsně pod touto hodnotou). Chcete oficiální graf? Tady je: ZDE. Pomáháme tak usilovně, až vymřeme.

Řekněme si tedy otevřeně – my vlastně (jako společnost, jako celek a národ) nevíme, co s tím dělat. A když už někdo něco zkusí, tak se z toho ihned stane politické téma. Když někdo přijde s tím, že školky mají sloužit od dvou let a ne od tří, udělají z něj bolševika. Když někdo přijde s návrhem, aby měly děti ve školkách a na prvním stupni obědy zdarma, udělají z něj bolševika. Když někdo navrhne, aby školní družiny přešly na klouzavou dobu provozu a prodloužily svoje služby (moje oblíbené téma), začne křik. A ještě větší se spustí, když se začne mluvit o obnovení kdysi zrušené státní podpoře hypoték pro mladé rodiny (co já si kvůli tomu vyslechla…) A nejvíc jsou povětšinou slyšet ti stejní lidé, kteří jindy hořekují nad zkažeností světa a poklesem počtu dětí.

Ale jediné, co jim opravdu jde dobře, je házet klacky pod nohy těm, kdo alespoň něco zkoušejí.

Do této podoby dospěla česká politika. Že ani reálná možnost vymírání českého národa nepřesvědčí řvouny, aby místo snahy o vymýšlení co nejsprostší nadávky na ty, co se o něco pokusí, přišli s něčím, co by alespoň vzdáleně připomínalo řešení.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Vlasta Bohdalová | čtvrtek 12.10.2017 10:09 | karma článku: 14,43 | přečteno: 426x