Proč jdu do Betlémské kaple

V pátek jdu s učiteli do Betlémské kaple. Ostatně mezi učitele stále hlavou patřím – i když za katedrou už nějaký čas nebývám. Na diskusi o tom, jak dál v učitelských protestech, mířím ale kvůli jedné zásadní věci. Kvůli slibům.

My, politici téměř bez ohledu na stranickou příslušnost, jsme učitelům slíbili pro příští rok určité vcelku jasně dané podmínky. Jde o platy, ale nejen o platy. Jde i o peníze na jiné věci, o celý školský rozpočet. Nyní již bývalá ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová dohodla velmi konkrétní objemy peněz pro školy od mateřských po vysoké. Kývla na to vláda, ostatně již předtím v podstatě něco podobného odhlasovala drtivě i Poslanecká sněmovna. I když „pouze“ usnesením. A teď to vypadá, že se zase najdou peníze na všelicos, ale na školství se „trochu“ ušetří. Přičemž to „trochu“ je docela dost peněz, jde o miliardy. Ale především: je to věc principu.

Školství a učitelé „drželi pusu“ dlouhé roky. I když ze segmentu vysokoškolsky vzdělaných státních zaměstnanců dostávali učitelé v podstatě vždy nejméně peněz, i když se jim slovy přidávalo, jenže ve skutečnosti klidně i bralo. Brblali, skuhrali, ale učili.

Kateřina Valachová nedávno v televizi řekla něco v tom smyslu slova, že z hlediska výdajů na školství si kupujeme tak zhruba trabanta. Reálně ale dostáváme škodovku – především díky tomu, že velká část učitelů jsou nadšenci. A v diskusích na sociálních sítích vyžadujeme, často nevybíravě, abychom měli za ty stejné nebo menší peníze mercedes. Nu, tak to fungovat ve skutečnosti nemůže.

Náš trabant zvládne metamorfózu na škodovku jenom po nějakou dobu. Pak se zavaří motor a upadnou kola. A já se opravdu bojím, že jsme přesně v té chvíli, kdy ten náš vůli poháněný trabant (protože peníze tím pohonem moc nejsou) dojel na hranu svých sil.

Pohybuji se hodně po školách – mám to za prvé v popisu práce v Poslanecké sněmovně (jsem ve výboru pro školství), za druhé jsem duší i srdcem stále učitelka. Takže mě to do škol pořád táhne. (Jsem zvědavá, kolik vtipálků v diskusi se přesně toho chytí.) Podstatné je, že dobře znám situaci ve školství, nikoliv statistickou, ale skutečnou a naprosto konkrétní.

Velmi špatná zpráva je, že již mnoho let čelíme mimořádnému exodu učitelů. Mimořádnému i na české poměry. Bohužel tito pedagogové neodcházeli a neodcházejí na jiné školy. Moje zkušenost jednoznačně potvrzuje, že jdou mimo obor. A že se odliv stupňuje.

Napnuli jsme strunu obětavosti na nejvyšší možnou míru. Ostatně již dlouhé roky platí, že do školství nastupuje jenom asi 40 procent absolventů pedagogických fakult – ostatní jdou podnikat nebo si najdou práci jinde. Mají kvalitní všeobecné znalosti, výborné speciální znalosti, značný přehled a obvykle nemalou schopnost orientace v problémech. Tedy přesně to, co řada firem potřebuje a co ostatně oceňují i státní úřady. Tak proč si za polovinu peněz ničit nervy ve škole? To už člověk musí být skutečně nadšenec. Zvláště, když leckdy nejsou těmi ničiteli nervů žáci či studenti, ale spíše jejich rodiče. Oblíbenou disciplínou mnoha z nich je dávat okázale najevo, že „si učitele přece platí z daní“, tak ať „pořádně učí“ a „nevymlouvají se, že je Honza nepozorný“. A to jsem vynechala několik obvyklých vulgarit.

Není totiž všechno ve školství o penězích. Zpochybňování kvality učitelů je běžné a nezaznívá jenom na sociálních sítích – je obvyklé u novinářů, veřejně činných osob i politiků. Máme tady samé znalce školství. Ve skutečnosti je to taková móda. Jejím výsledkem je, že „znalci“ pronášejí moudra typu: „Přidejme učitelům, ale jenom těm opravdu kvalitním“. Zní to strašně chytře, ale je to naprostá pitomost. Schválně si řekněte větu: „Přidejme hasičům, ale jenom těm opravdu kvalitním.“ Ano, samozřejmě je třeba, aby ředitelé měli prostor pro odměňování těch, kteří podávají vysoké či mimořádné výkony, ale důležitý je celkový výrazný růst platové hladiny takový, který učiní z učitelství finančně alespoň trochu atraktivní povolání. Podobným moudrem je požadavek „nejprve je třeba zvýšit kvalitu školství a za tuto kvalitu pak platit“. Jediná cesta je opačná. Pořádně zaplatit a pak požadovat kvalitu.

Tak proto půjdu do Betlémské kaple. Proto mají učitelé moji plnou podporu a proto se také pokusím použít všechen svůj vliv k tomu, aby stát splnil sliby, které učitelům dal.

P. S. Vím, že veřejnost nemá příliš ráda stávky za vyšší mzdy. Hlavně doufám, že nakonec k žádné stávce nedojde. Nicméně kdyby ano – neodsuzujte, prosím, učitele. Zkuste je pochopit. Jsou v právu.