Jistota a stabilita. A pak i prosperita

Vzpomínáte? Potřebujeme co nejvíce vysokoškoláků! Vzdělanostní ekonomika! Nyní zase máme moc filosofů a málo řemeslníků. Ne, nechci dnes psát o jednotlivých aspektech tohoto problému – to už jsem ostatně udělala. Chci psát o tom, jak takový vzdělávací systém působí jako celek. A myslím, že i laikovi je patrné, že – pokud jej přirovnáme ke gastronomii - namísto dobré krmi připomíná spíš dort, který si „vařili“ pejsek s kočičkou.

Je úplně jedno, co děláte. Ať už píšete román, připravujete pokrm, stavíte dům či třeba reformujete vzdělávací systém, musíte vědět, co má být výsledkem a kam směřujete. Jistě, v mnohém se dá improvizovat (někdy se dokonce improvizovat musí!), ale je nutné mít představu o výsledku. A za ním jít. Jinak vznikne zákonitě paskvil, podobný Čapkovu dortu.

Pak jsou ovšem záležitosti, které nás přesahují. Například náš vzdělávací systém, založený v hlubokém středověku, zásadně reformovaný Marií Terezií roku 1774 a následně upravovaný a kultivovaný za starého mocnářství, ale hlavně za I. Republiky.

Reforma něčeho takového je totiž mimořádně složitá. Nelze se totiž tvářit, že jde o dokonalou záležitost, která už se nemusí vyvíjet, a stejně ani nelze tento systém s obrovskou nepokorou zcela zavrhnout (oba extrémní názory lze čas od času slyšet).

A to už jsou otázky, týkající se politiky. Vzdělání představovalo pro ČSSD, stejně jako pro všechny ostatní strany, prioritu. Spolu se solidaritou a spravedlností šlo o jeden ze základních pilířů programu. Za vlády socialistů vznikly dva stěžejní dokumenty, nazvané Bílá kniha a v letech 2002-2006 se začal program Bílé knihy naplňovat, například tím, že byl schválen nový školský zákon. Jeho Achillovou patou však bylo těsné přijetí, kterému chyběl širší politický a společenský souhlas.

To se projevilo v roce 2006, kdy se po nástupu pravice začal tento zákon okamžitě novelizovat. Z toho vyplynulo i odkládání státních maturit, jejich prodražování, až k tomu, že Sněmovna na podzim 2012 přijala novelu, která je v podstatě shodná s původní verzí zákona, ale mezitím byla utracena téměř miliarda na spuštění celého systému.

Nyní, po bezmála 15 letech, se ministr školství při svém hledání cesty z krize českého školství vrátil k Bílé knize. Ano, není to překlep či omyl, ministr pravicové vlády! Dotyčný ministr si totiž, na rozdíl od svých předchůdců uvědomuje, že školství není pravicová či levicová, ale především odborná záležitost. To neznamená, že ji nelze zpolitizovat. Školství pracuje s více než 100 mld. Kč, může být zdrojem tučných zisků, je prostředkem působení na děti a mládež… Přístup každého ministra je proto důležitým indikátorem toho, zda jde jemu a jeho straně o prospěch země, nebo vlastní zájmy. Jsem proto ráda, že současný ministr skutky dokládá, že je ten první případ.

Opravdu jde totiž o prospěch země – zvláště v oblasti, která se ještě úplně nevzpamatovala z řádění „nejlepšího ministra školství“. Ve školském systému totiž musí být stabilita a jistota. Pokud se nám to podaří zajistit, bude se zlepšovat se i to, co jsme rozbourali za posledních 23 let, tedy smysluplný vztah mezi školou a rodinou.