Inspirace ze země tisíce jezer

My Češi si často navzájem vyčítáme, že zarputile objevujeme vlastní cesty, aniž bychom se předtím alespoň pokusili zjistit, jak to funguje jinde. Nám poslancům to pak média a voliči vyčítají dvojnásob. A přitom často zbytečně – takových zajímavých zahraničních cest probíhá celá řada. Naposledy jsem se spolu s kolegy z výboru pro vzdělávání vypravila před nedávnem do Finska – země, známé nejen svými přírodními krásami, ale i špičkovou úrovní vzdělanosti. A čím se můžeme u nás v České republice inspirovat?

Počítače jsou ve finských školách samozřejmostí, ale narozdíl od nás se jejich využití neomezuje jen na výuku informatiky.jyu.fi

Nejprve pár slov k motivu naší cesty. Hlavním důvodem pro to, abychom se důkladněji seznámili s finským školstvím, jsou totiž špičkové výsledky tamních žáků a studentů v testech PISA- pokud někdo snad neví, jsou to takové ty testy, ve kterých čeští žáci a studenti naposledy katastrofálně propadli a exministru Dobešovi to bylo jedno. Naopak Finové v nich excelují zejména v informační gramotnosti a v jazycích. Tento trend navíc ve Finsku stále stoupá. Myslím proto, že bychom měli „jezdit na zkušenou“ právě do Finska a dalších skandinávských zemí.

 Základní rozdíl mezi naším a finským školstvím je, že pro Finy představuje absolutní prioritu a bez ohledu na momentálně vládnoucí stranu - ve Finsku se ve vládě střídají podobně jako u nás socialisté s pravicovou Stranou národní koalice. Ať kabinet sestavují ti nebo, oni, činní výdaje na školství cca 6,5% HDP. Výše finského HDP je přitom okolo 186 miliard USD ročně. Na oblast vzdělání tedy každoročně putuje okolo 12,5 miliard USD, tedy, v přepočtu na české Koruny, přibližně 234 miliard. Ještě jednou opakuji – částka se nemění s každým novým ministrem či vládní koalicí. Finské HDP je přitom podobné našemu, nicméně země má oproti ČR polovinu obyvatel (5,4 milionu). Lze říci, že Finsko vydává na vzdělání čtyřikrát více, než Česká republika.

 Finové si tedy mohou dovolit věci, které u nás znějí (a obávám se, že ještě dlouho znít budou) jako sci-fi. Veškeré školní tak například pomůcky hradí stát, až do maturity mají žáci a studenti nárok na jedno bezplatné teplé jídlo denně, funguje bezplatná doprava do školy. Pokud student bydlí na střední škole na internátě, vše hradí obec. A takhle by se dalo pokračovat.

 Mimořádně zajímavá je například situace okolo standardů výuky či školních osnov. V zemi tisíce jezer mají učitelé jen velmi rámcové standardy a maximální samostatnost při výuce. Doslova udivující mi pak přišla informace, že zde neexistuje žádná obdoba naší školní inspekce. Logickým důsledkem něčeho takového by měl být naprostý chaos, ale, jak už jsem uvedla na začátku, opak je pravdou a tamní maturita má velmi vysokou úroveň.

 Dlouho jsem přemýšlela, čím to jen může být. Bonmot, že důvodem je malý počet Finů působících v českém školství, přitom neobstojí. „Záhadu“ jsem totiž odhalila v momentě, kdy jsem měla možnost vidět finského kantora při práci. To, co jsem viděla byli samostatně uvažující, velice kreativní osobnosti, s vynikající teoretickou výbavou. Takovému pedagogovi skutečně nemusí stát za zády čtyři odborníci, kteří mu říkají, jak má učit. Je to přesně ten typ lidí, s jakými se u nás setkáváme na referentských a středně-manažerských pozicích v bankách, účetních firmách či reklamních agenturách. Na to, co asi ve Finsku táhne tyto profesionály nejprve na pedagogickou fakultu (tu zde každoročně absolvuje 800 lidí, přičemž přesah uchazečů je zhruba osminásobný), je myslím celkem jasné. Ještě jedna „maličkost“ – finské ministerstvo školství průběžně plánuje, kolik učitelů bude potřeba!

 Něco takového se odráží i v jiných oblastech, jako je například výuka jazyků. Ve Finsku je kromě Finštiny povinná Švédština (což je druhý úřední jazyk) a angličtina. Anglicky se přitom domluvíte i s pokladní v supermarketu.

 Finské školství má samozřejmě i své problémy, z nichž některé se velice podobají těm našim. Klesá zde například počet zájemců o učební obory a zdá se, že i zde již dosáhl tzv. boloňský proces (tedy zvyšování procenta vysokoškoláků v populaci) na své limity a začíná mít první nežádoucí výsledky. Finové to řeší zvyšováním investic do učňovského školství a stejně jako u nás i kampaní, jejímž cílem je vrátit učňovskému školství prestiž.

 A jaké mám z toho všeho pocity? Ten prvotní by šel asi přirovnat k řidiči, který si týden užíval nového Rolls-Royce, aby se pak vrátil ke starému Favoritu, který by rád časem vyměnil za Fabii. Ale takhle uvažovat nelze.

 Nic nám především nebrání, aby nám slova z úst do rukou vejít ráčila a ČR začala navyšovat procento HDP na vzdělání ze stávajících 3,1% (!) a postupně dosáhla na finských 6,5. A protože má vzdělání ve svých volebních programech jako svoji prioritu kromě ČSSD i TOP 09, ODS a KSČM, problém by to měl být minimální. Ty peníze se přitom nesmí utratit za nějaké „postdobešovské“ hokus-pokusy, ale dílem se musejí investovat do postupné proměny pedagogického sboru podle finského modelu, dílem do zavedení povinné výuky dvou cizích jazyků už od ZŠ. Finové mají před námi náskok minimálně dvacet let, ale i oni jednou začínali. A nyní jsou v situaci, kdy se krize bát nemusí.

 Pokud TOHLE nepochopíme, musíme se smířit s tím, že v horizontu nějakých dvaceti, třiceti let pochopíme, že ignorování a přehlížení vzdělávání není cestou k ekonomicky vyspělým státům, a pak…

 Nevím jak Vy, ale já bych se radši vydala jinou- například - finskou cestou!