- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Uplynulo 54 let od okupace Československa vojsky pěti socialistických států Varšavské smlouvy do naší země. Nejedná se ani o kulaté výročí, ani o půlkulaté výročí, ani o událost nedávnou. Přesto ji letos vnímáme ještě jinak, než tomu bylo loni či předloni. To, co se stalo tehdy nám, se děje aktuálně na Ukrajině. Ukrajina se také toužila vymanit z velmocenského vlivu svého souseda. Není jím sice již před třemi desítkami lety rozpadlý Sovětský svaz. Ale styl politiky Ruské federace je vlastně zcela totožný. V tomto případě je dnes skutečně Ruská federace nositelem těch nejhorších tradic Sovětského svazu.
Před 54 lety na nás zaútočil Sovětský svaz s některými svými satelity, protože jsme chtěli být přece jen v rámci tehdejšího světa svobodnější, chtěli jsme alespoň malou část demokracie. Také dnes Rusko zaútočilo na Ukrajinu vlastně z jediného důvodu, že se Ukrajinci chtěli vymanit z velmocenské politiky Ruské federace; chtěli jít svou cestou. Ukrajinci se rozhodli svému mocnému sousedovi vzdorovat. Proto vpád Ruské federace neznamenal okamžitý konec nadějí po svobodě a demokracii. Na rozdíl od roku 1968 nedošlo v případě Ukrajiny k selhání prezidenta a dalších představitelů jejich státu. U nás to byli tehdy představitelé všemocné komunistické strany, kteří stáli v čele našeho státu. Zpočátku naši lidé důvěřovali Dubčekovi a Svobodovi. Bohužel se ukázalo, že „zájmy socialismu“ a sovětské hegemonie jsou jim přednější než touha občanů po demokratizaci poměrů. Do roka z počátečního vzdoru části politické elity fakticky nic nezůstalo. Srpen roku 1969 se pak stal ostudným výsledkem normalizačních poměrů. Zatímco v srpnu 1968 to byla cizí vojska, o rok později domácí ozbrojené síly, které zasáhly na pokyn komunistů proti vlastním občanům demonstrujícím proti novým poměrům. Pět mladých lidí přišlo tehdy o život. Mezi nimi v Brně i čtrnáctiletý chlapec Bohumil Siřínek. Jeho rodina si v době komunistického režimu nesměla ani připomínat jeho památku. Celkem 49 bylo těžce zraněných a 24 postřelených. Tehdy se již komunistická moc postavila přímo proti vlastním lidem. Nejagilnější v tomto byly „jak jinak“ nezákonně ustavené Lidové milice. Teprve po těchto událostech byl přijat tzv. „pendrekový zákon“. Nikdo z tehdejších čelných představitelů se proti jeho přijetí tehdy nepostavil.
Dnes již naštěstí komunisté ztrácejí politický vliv. Jejich zbytky se přesouvají k jiným extremistickým stranám či hnutím. Je to ale možná „jen zdánlivý konec“ toho, co americký prezident Ronald Reagan nazval omylem dějin. I když formálně dnes Putinovské Rusko není komunistickým státem, svými skutky se jeho totalitním praktikám minimálně vyrovná. A není bohužel v dnešním světě samo.
Historickou paměť nesmíme ztrácet. Po roce 1968 a 1969 zůstali mrtví, ranění, ale i zničené generace mnohých lidí. Po letošní agresi Ruské federace zůstávají dokonce stovky a tisíce mrtvých. Věřme ale, že na rozdíl od 68. roku se Ukrajinci za pomoci západního světa vyhnou zničení svého snu a zvítězí touha po svobodě a demokracii.
Další články autora |
Na cestě mateřstvím se potkáváme s různými výzvami. V případě výživy našich nejmenších představuje kojení ten nejlepší základ. Pokud však kojení...