Uplynulo 54 let od okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy do naší země. Nejedná se ani o kulaté, ani o půlkulaté výročí, ani o událost nedávnou. Přesto ji letos vnímáme jinak, než tomu bylo loni či předloni.
Uplynulo 54 let od okupace Československa vojsky pěti socialistických států Varšavské smlouvy do naší země. Nejedná se ani o kulaté výročí, ani o půlkulaté výročí, ani o událost nedávnou. Přesto ji letos vnímáme ještě jinak, než tomu bylo loni či předloni. To, co se stalo tehdy nám, se děje aktuálně na Ukrajině. Ukrajina se také toužila vymanit z velmocenského vlivu svého souseda. Není jím sice již před třemi desítkami lety rozpadlý Sovětský svaz. Ale styl politiky Ruské federace je vlastně zcela totožný. V tomto případě je dnes skutečně Ruská federace nositelem těch nejhorších tradic Sovětského svazu.
Před 54 lety na nás zaútočil Sovětský svaz s některými svými satelity, protože jsme chtěli být přece jen v rámci tehdejšího světa svobodnější, chtěli jsme alespoň malou část demokracie. Také dnes Rusko zaútočilo na Ukrajinu vlastně z jediného důvodu, že se Ukrajinci chtěli vymanit z velmocenské politiky Ruské federace; chtěli jít svou cestou. Ukrajinci se rozhodli svému mocnému sousedovi vzdorovat. Proto vpád Ruské federace neznamenal okamžitý konec nadějí po svobodě a demokracii. Na rozdíl od roku 1968 nedošlo v případě Ukrajiny k selhání prezidenta a dalších představitelů jejich státu. U nás to byli tehdy představitelé všemocné komunistické strany, kteří stáli v čele našeho státu. Zpočátku naši lidé důvěřovali Dubčekovi a Svobodovi. Bohužel se ukázalo, že „zájmy socialismu“ a sovětské hegemonie jsou jim přednější než touha občanů po demokratizaci poměrů. Do roka z počátečního vzdoru části politické elity fakticky nic nezůstalo. Srpen roku 1969 se pak stal ostudným výsledkem normalizačních poměrů. Zatímco v srpnu 1968 to byla cizí vojska, o rok později domácí ozbrojené síly, které zasáhly na pokyn komunistů proti vlastním občanům demonstrujícím proti novým poměrům. Pět mladých lidí přišlo tehdy o život. Mezi nimi v Brně i čtrnáctiletý chlapec Bohumil Siřínek. Jeho rodina si v době komunistického režimu nesměla ani připomínat jeho památku. Celkem 49 bylo těžce zraněných a 24 postřelených. Tehdy se již komunistická moc postavila přímo proti vlastním lidem. Nejagilnější v tomto byly „jak jinak“ nezákonně ustavené Lidové milice. Teprve po těchto událostech byl přijat tzv. „pendrekový zákon“. Nikdo z tehdejších čelných představitelů se proti jeho přijetí tehdy nepostavil.
Dnes již naštěstí komunisté ztrácejí politický vliv. Jejich zbytky se přesouvají k jiným extremistickým stranám či hnutím. Je to ale možná „jen zdánlivý konec“ toho, co americký prezident Ronald Reagan nazval omylem dějin. I když formálně dnes Putinovské Rusko není komunistickým státem, svými skutky se jeho totalitním praktikám minimálně vyrovná. A není bohužel v dnešním světě samo.
Historickou paměť nesmíme ztrácet. Po roce 1968 a 1969 zůstali mrtví, ranění, ale i zničené generace mnohých lidí. Po letošní agresi Ruské federace zůstávají dokonce stovky a tisíce mrtvých. Věřme ale, že na rozdíl od 68. roku se Ukrajinci za pomoci západního světa vyhnou zničení svého snu a zvítězí touha po svobodě a demokracii.
