Ohlédnutí se za nominací soudce Fremra do Ústavního soudu

Robertu Fremrovi jsem svůj hlas nedal, ale současnou snahu zabránit jeho jmenování i po schválení Senátem považuji za určité riziko do budoucna.

Debata o kandidátech na uvolněná místa ústavních soudců byla na plénu Senátu velmi dramatická. 

Robert Fremr je jistě uznávaným soudcem v oboru trestního práva, svého času byl dokonce 1. místopředsedou Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu. Jde tedy o těžkou váhu v oboru. Za jeho nominaci byl odpovědný prezident Petr Pavel, který ale praktický výběr kandidátů přehrál na jakýsi panel moudrých. Ten bohužel zklamal, kdy se zapomněl podívat na předlistopadovou minulost Roberta Fremra v soudní praxi. 

Nejsem povolán soudit, ale jedno je jisté. Pokud by nepřišel listopad 1989, tak byl Robert Fremr byl významným a možná i vrcholným představitelem komunistické justice. Byl zřejmě velmi ambiciózní a to ho přivedlo nejen do komunistické strany, ale také k řešení poměrně citlivých kauz v ještě předlistopadové éře. Mimochodem, také náš nový prezident Petr Pavel měl hodně starostí obhájit a vysvětlit své předlistopadové angažmá. Jen měl štěstí, že proti němu stál v prezidentské volbě další z protagonistů minulého režimu, a tak mu voliči svěřili důvěru. 

Robert Fremr určitě takový zájem Senátu a médií o svou předlistopadovou minulost nečekal. Jinak by byl na svou obhajobu lépe připraven. Každé zaváhání totiž nastolovalo další otázky. O tom mluvil velmi působivě, odvážně, byť možná až mrazivě senátor Pavel Fischer. Ale jeho rozbor situace byl přesvědčivý. Nepřesvědčivě působil naopak Robert Fremr. Umělecký dojem z jeho vystoupení nebyl vysoký, byť bylo zjevné, jak je mu taková debata nepříjemná. Jeho kandidatura se stala rozbuškou docela vážných debat o činnosti a statečnosti mnohých občanů za komunistického režimu. Robert Fremr na rozdíl od nich během komunistické vlády zvolil jinou cestu, která ho stavěla před mnohá dilemata. 

Nebudu Roberta Fremra vyzývat, aby sám o své vlastní vůli z nominace ex post odstoupil, a nepřipojím se ani k výzvám prezidentu Petru Pavlovi, aby ho nejmenoval. Jako kandidát na ústavního soudce těsně získal – byť k mému velkému zklamání - souhlas Senátu. Pokud by nyní nebyl jmenován, může to do budoucna vyvolat vážné spory o výklad pravidel nominací a zatížit volbu nových ústavních soudců.