Bylo něco kolem půl páté středečního rána, když mě vzbudili rány na dveře kuchyně. V rozespalosti mi nedocházelo kdo to může být, než jsem si uvědomil, že jediný kdo může v totu brzkou dobu bušit na dvře, je stará dáma, které s námi obývala, komunisty rozdělený, byt.
S ospalkama v očích jsem otevřel a spatřil třesoucí se hrbatou stařenu, která s pláčem nesouvisle koktla: "J.s..ou ta..dy ru..sáci!"
" Co?!" vyhrkl jsem nechápavě a zatřepal hlavou v domnění, že se jedná o zlý sen.
Nebyl to sen. Stařena rozechvěně koktavě opakovala: "J.s..ou ta..dy ru..sáci! Bu..de vá..lka!" Když to opakovala asi posedmé, už jsem byl oblečen, míjel ji, a za jejího udiveného pohledu a vyjeknutí: "Ch.la..pče de.j na se..be po..zor!! ", jsem už bral schody po dvou.
V Dlouhé ulici už stála tichá dlouhá řada tanků. Na Staroměstském náměstí okolo Husova pomníku zrovna rozmisťovali baterii protileteckých děl. Na pozadí děl se na Kinském paláci vyjímal plakát oznamující výstavu: Sovětské umění dvacátých let.
Jak Příznáčné. Pokračoval jsem okolo tanku umístěném v ústí Železné ulice. Jeho hlaveň významně mířila do míst kde stával Stalinův pomník. Když jsem se dostal na Můstek, přijížděla od nám. Republiky kolona malých vojenských automobilů plná strnulých vojáků. Žena ve věku přibližně čtyřiceti let, se náhle nečekaně vrhla před první rychle jedouci automobil. Na poslední chvíli, před neodvratnou srážkou ji na chodnik strhl vedle stojící muž. Žena padla na chodník a v hysterickém pláči, bušíc vztekle do dlažby chodníku, řvala: "Proč?!...Proč?!" To už jsem mířil nahoru k soše sv. Václava. Ale nahoru jsem nedošel. Z Vodičkovy ulice na náměstí najela Tatra 111 s několika mladíky a vlajkami. Zastavila a všichni co jsme byli v okolí jsme za pokřiku jednoho z mladíků z vlajkou na autě : "Pojďte, pojedeme k ÚV!", nasoukali nahoru na acetylenové láhve. Vpředu i vzadu se skvěla bílá deska s nápisem "Nebezpečný náklad." Vjeli jsme do Jindřišské a poté zatočili do Pánské ulice. Když jsme míjeli vchod do hotelu Palace, někdo silně zabušil na kabinu řidiče a řval: "Stůj!!" Řidič prudce šlápl na brzdu, ozval se cinkot acetylenových láhví a několik z nás, co jsme byli na konci korby, jsme měli co dělat, aby jsme nepřepadli. Důvodem prudkého zastavení byla Sovětská vlajka, která s dalšími vlajkami vlála nad vchodem hotelu. Portýr hotelu pochopil, když už jsme příjížděli, o co se jedná. Stál už na stříšce vchodu a vyndaval z držáku dotyčnou vlajku. Vítězoslavně ji zvedl do výše a pateticky hodil na dlažbu ulice. Několik mladíků hbitě seskočilo z auta a nohama vlajku, za nadšených vykříků, rozdupávalo na cucky. Ihned poté se Tatra rozjela a přes nám. Republiky, Revoluční a po nábřeží jsme dojeli k obklíčenému ÚV, kde se tísnili stovky jiných lidí a obsypaných nákladních automobilů s mořem vlajících vlajek. Náhle se otevřelo úzké postraní okno a v něm se objevil nmávající Dubček. Dav propukl v mohutný jásot. Dubček za okamžik zmizel. Okno se zavřelo - a pak nic. Jenom hvízdot a nadávky.
Po chvíli ničeho, se někdo ozval: "Pojeďme na letiště!" Tatra nastartovala a pomalu vyjela k Švermovu mostu (není Štefánikův). Na začátku mostu napříč levé strany
stál sovětský tank, na sudu na naftu se vyjímal vytlačený hákový kříž - válečná kořist druhé světové války (jak příznačné). Za hrozby hlavně a několika samopalů jsme ho minuli a přejížděli jsme na levou stranu, protože na konci mostu opět stál napříč sovětský tank - tentokrát na pravé straně. Po přejetí mostu jsme zatočili na nábřeží kap. Jaroše. Neujeli jsme ani sto metrů, když Tatra prudce zabrzdila. Ozval se hrozivý zvuk o sebe narážejících tlakových láhví. Někteří z nás neudrželi stabilitu a spadli. Ale to už jiní seskakovali z korby a hnali se k modré vétřiesce s teplickou poznávací značkou, kde z otevřeného motoru trhala "vlasatá mánička" kabely, zatím co sovětští vojáci se mu v tom snažili zabránit. Když znervóznělý sovětský důstojník zjistil, že se blíží další lidé, vydal rozkaz - a nad našimi hlavami zasvištily první kulky. Tatra nastartovala a snažila se ujet. Všichni co jsme byli už dole, jsme naskákali na sajtny a s nohama ve vzduchu, jsme se snažili s vypětím sil se vyškrábat nazpět na korbu. PO chvíli jsme dorazili do Dejvic. Když jsem viděl vracející se auta od letiště, s některými dalšími jsem z korby seskočil a vrátil se na Václavák, kde na soše sv. Václava mluvili různí řečníci. Vzpomínám si na Zátopka a Chramostovou.
Seděl jsem na obrobníku u Domu potravin a koukal jak se - k mému údivu - přikutálela plechovka Coca-Coly, kterou jako poslední hit prodávali v okénku Domu potravin. Náhle se ozval výbuch a na střechu Domu potravin přistála s rachotem velká střepina tankového granátu. Ihned jsem pochopil, že střepina přiletěla od rozhlasu. Nelenil jsem a rychlou chůzí jsem se vydal po Vinohradské ulici nahoru. Od rozhlasu byla vidět hořící šmouha. Tramvajovými kolejemi tekl hořící benzin. Nejdřív jsem narazil na automobil Poběda, který tanky srovnanaly do placky vysoké deset centimetrů. Za Pobědou byl rovněž do malé výšky srovnaný autobus.
Další dva autobusy byly ohořelé. Za nimi stála Tatra automix s jako pilou uřiznutým motorem. Všude čpěl dým a mezi tím se po zemi motaly hasičské, prostřílené hadice. Tryskající voda z hadic vytvářela vodní mlhu. Hořely dva naproti sobě stojící domy, které se střídavě snažili hasiči jednou hadicí uhasit, což se jim moc nedařilo. Levý hořící dům byl nižší než sousední. Po střeše domu se snažili se zachránit prchající obyvatelé domu. V přízemí bylo knihkupectví. Za výkladem byl vidět i Šolochův Tichý Don. Náhle do mně někdo strčil a vykřik: "Pozor!" Ohlédnu se. Chlap v ušmudlaném týlku s šedivou chlupatou hrudí s tankovým granátem na ramenou si hrubě razil cestu dolů k Václaváku. Popojdu a spatřím v Balbínce dohořívající tank, z kterého se nějací mladíci, tančící po rozpáleném tanku, snaží odmontovat lehký kulomet. Na sudu je vidět rána od krumpáče. Na rohu Vinohradské a Italské je ohromná kaluž krve zakrytá zkrvavenýma státníma vlajkama. Od nám. Míru přijíždí Italskou ulicí kolona tanků. Jeden tank má poškozený pravý pás. Tank jede bokem. Za hrozného lomozu z dlažby lítají jiskry. Dav se soustředí na přijíždějící kolonu. Za nenávistného pískotu, nadávek a hrození zatnutých pěstí přejíždí Vinohradskou do kopce směrem na Žižkov. Než stačí hlomoz tankové kolony zmlknout, je tady nový. Tišší. Někdo vykřikne: "Rusové, přijíždí Mánesovkou od Jiřáku!!" Dav se vrhne do ulice. Skutečně odshora přijíždějí samohybná děla a malé náklaďáky. Když mě mijí jedno dělo s šesti vojáky, hodí po nich soused smradlavé syrečky. V okamžiku pár centimetrů nade mnou se do omítky domu zavrtá dávka ze samopalu. Vmžiku, uprostřed zběsilé střelby, který stál jeden lidský život, mizí neuvěřitelnou rychlostí dav ve dveřích okolních domů. Teprve až hluk kolony začíná utichat, dav opouští domy.
Dav se přesunuje na Vinohradskou, kde se začíná formovat průvod se zkrvavenými vlajkami z obětí u rozhlasu.
Tiše zamíří dolů na Václavské náměstí. Průvod cestou nabírá další a další lidi. Průvod tiše prošel Václavským náměstím Národní třidou, po nábřeží Vltavy a Pařížskou na Staroměstké náměstí, kde se rozpadá na skupinky, teré se vrhají na nákladní auta plná sovětských záložáků. Ptají se: "Pačemu?!" Po chvíli se jim donutí rozbrečet staršího záložníka, který k svém úžasu nenachází žádného kontrarevolucionáře, ale obyčejné rozčílené lidi. S ohledem na jeho věk je možné, že byl jeden z těch, kteří v květnu 1945 byli vítání kyticí šeříků. Nyní je mu spíláno a nadáváno. "Co se to děje?" říkají jeho oči, z kterých se hrnou slzy.
Další tichá bitva se odehrává u orloje. Na kovové dveře u orloje lepí mladíci plakáty odsuzující okupaci. Vždy během dvou-tří minut přijde od sochy Jana Husa voják, plakát strhne, roztrhá a odchází; aby se za dvě - tři minuty vrátil a svůj postup opakoval. Takto se to opakuje až do pozdních hodin prvního dne okupace.
Znak vojáků a poddůstojníku Sovětské armády.
P.S. Zajiímavé je, že nikdo nemluvil sovětsky, ale rusky.
