Ještěže máme odborníky

Každý něčemu rozumíme, všemu už ale asi nikdo – však tuším drahně let už tomu, co skonal poslední polyhistor, praviv, že už se na to může vykvajznout.

Lecčemu ovšem rozumíme každý (anebo tomu věříme), o tom pak s gustem debatujeme a polemizujeme v hospodě, v kuřárně, nad dortíčkem s culifindou (pro pamětníky klasicky před mlékárnou: „Milostivá, ne, že bych byla drbna, ale postavěj si ty tašku, já jim něco řeknu.“). Pánové, jsouce odborníky, takto svedou z jedné vody načisto probrat a ohodnotit ženské, fotbal či politiku, dámy pak zase chlapy, módu a najmě mezilidské vztahy. Však co bychom si počali, kdyby oněch témat všeobjímajících nebylo? Kterak bychom pořešili, zda patří Vampola do reprezentace, jestli si Vohnout měl či neměl začínat s Tuháčkovou (respektive s Tuháčkem), který politik má jaké péro, a jak mají diesely lepší točivý moment než motory zážehové.

Povýtce jsou zajisté i obory specializované, jimž rozumí vskutku toliko specialisté; třeba „ohýbání tisového dřeva na luky ve středověkém Baskicku,“ „limitní definice Napierovy konstanty“ anebo „polarografie sémantiky 80. let dvacátého století.“ V takových případech jsme druhdy i ochotni seznat, že specialisté mohou být informovanější než my. Dostaneme-li se ovšem s takto specializovaným odborníkem do kontaktu, obvykle se příliš nepoučíme, anžto je nám ono vědění lautr putna (pokud si výjimečně nechceme s tchyní zahrát oblíbenou společenskou hru na Viléma Tella).

Oblastí povýtce specifickou je však kumšt. Kultuře a umění u nás rozumí skoro každý, onť skoro každý četl Brouka Pytlíka. A jakkoli v žádné jiné oblasti k tak výraznému střetu pohledů odborných a obecných nedochází, právě v oblasti kumštu jsou názory odborníků a obecné mínění často ve  výrazném protikladu. Výtvarní odborníci, literární vědci a muziko- a teatrologové zhusta naprosto přesně a bezpečně vědí, kterépak že umění jest to opravdu dostatečně umělecké, progresivní a echtnuß. Pohříchu však běžný divák, posluchač a čtenář se zhusta (jakoby jim navztek) uchyluje právě k dílům uměleckým méně, neřkuli přímo ke kýči, braku a škváru. Debata v čekárně o vývoji posledního teleseriálu, fronta před knihkupectvím (Viewegh), před kinem (Troška), před music-hallem (Hůlka) a vyprodaná hlediště pokleslých inscenací pak mají jedno společné: kdesi v koutku sedí uměnolog-moudrý duch (či jeho duch) a tiše štká. „Jen počkejte, sebranko,“ utěšuje se duch v duchu, zatímco slzy fernetu hořčejší po moudré tváři tiše mu kanou, „však ona vám budoucnost ukáže, kdo měl pravdu!“

A budoucnost ukáže – od čeho by taky jinak byla.

A tak se i o pár generací později pořád ještě oceňují (ba draze oceňují) někdejší podřadní Mucha, Lada a Aleš, čtou kdysi údajní kýčaři Dumas, Wilde i Hašek, pořád ještě se hrají druhdy pokleslí a plytcí Shakespeare, Molière a Rostand, poslouchají Mozart i Ravel..., zatímco po mnohém umělci, tehdejší echtovní kritikou vysokoceněném, už dávno neštěkne ani čuba hysterička. 

Pokud jste esoteriky, nahlédněte nenápadně do koutku – hádám, že se tam někde smutně vznáší duch uměnovědce tehdejšího (a pořád ještě usedavě štká).