Blivajz

         Dvakrát moderní fakt nejsem. Herbalife nežeru, pilates necvičím, Old Spice Danger Zone se mi hnusí, neužívám šampón nimbový (vlastně neužívám žádný) a před módní policií se maskuji a vydávám za kandelábr (nejspíš by mne odpráskla a ostatky zahrabala na mrchovišti).

      Zato mi chutná slanina, užívám přechodníky, piju kvanta kafe, solím, kouřím, knihy a noviny čtu tištěné, a než patlat na chleba margarín, to si ho radši jen posolím. Ovšem nejradši si ten krajíc namažu sádlem či máslem. A posolím. Když teda nezapomenu koupit sůl (jo, někdy už zapomínám). Tak.

      Nejsem ovšem nějaký rozhaza, outrata nebo hýřil, a když už si ten chleba s máslem dopřeju, ani ho nemusím zapíjet ausgerechnet Chablis Premier Cru (Fourchame 2005). Najmě tedy začátkem měsíce, kdy je termín leckterých plateb, faktur, pojištění… – mimo jiné penzijního, to kdybych se nějakou náhodou důchodu dočkal. Moderní zdravověda mi sice říká, že to moc pravděpodobné není, anžto se nedržím příkladu dědečka, který žil zdravě, nekouřil, jedl ovesnou kaši se strouhanou mrkví, pil kefír a díky tomu se dožil krásných šestaosmdesáti. Radši se ale sichruju, protože dědečkova příkladu a moderní zdravovědy se nedržela ani babička, která se dožila se devětadevadesáti. – Ale to jsem tuším trochu odbočil… Ksakru, o čem že jsme to mluvili? (Už jsem vám říkal, že někdy zapomínám?) –  Jo, pravda: chleba, máslo, penze! Dík! – Tak zrovna včera (tedy aspoň myslím, že včera – kdo si má všechno pamatovat) jsem vyrazil do konzumu (ale no jo, já vím, že už se to jmenuje jinak).

      Vrazím vám dovnitř, a že je začátek měsíce, tak odhodlaný koupit jen základní životní potřeby; kafe a cigára. Ale jak tak hrdě míjím regál se zeleninou (jsa větroplachý), najednou mám pocit, že mě někdo šmíruje –  znáte to, že jo? Tak se nenápadně  ohlédnu, a nic. Rozhlížím se míň nenápadně, pak koukám nápadně, nakonec už vejrám jako Bubo bubo (a to je největší vejr na světě), a hele! Osud chystává člověku různá překvapení, a tohle je v chladicím pultu! Tam normálka zleva máslo, pak máslo, a zase máslo, úplně napravo pak taky máslo, ovšem mezi nima na mě něco čumí. Váhou máslo, formátem máslo, balením máslo, na sobě to má napsáno M♥sielko, a nejen čumí, ale ještě na mě tím červeným srdíčkem v nápisu laškovně mrká, necuda necudná. Normálně bych teda odolal. No fakt, jsem tvrdej chlap, mě na jedno mrknutí jen tak někdo neutáhne. Někdy ani na druhé. Jenomže sotva o milimetr nadzvednu kramflek, že potáhnu dál, ono to na mě ještě zamává cenovkou, a ta malá cena je na ní tak velká, že to přečtu i bez brejlí. – No řekněte, copak je tohle čestné a sportovní? Schválně se zeptejte Mirka Dušína!

      Kajícně doznávám, že jsem podlehl a koupil. A kdyby jen to! Ve mně se to najednou nějak zlomilo či co, já zapomněl kolikátého je (možná jsem vám ještě neřekl, že někdy už zapomínám), já propadl démonu konzumu, mě popadla mánie rozhazovačná, a já utrácel a utrácel a utrácel… Já vám hýřil jak uhlobaron Petschek, když udeřily holomrazy. Takže nakonec jsem přikoupil ještě celý bochník chleba, a dokonce i hrubou sůl! Až portmonka vzlykala, že padla do spárů šílence.

      Dorazil jsem domů, a ledva načrtnul do pomoučené kůrky špičkou nože tři křížky, už už jsem zakrojil do bochníku. A ještě jednou, a ještě jednou, a pak něžně namazal patku a namazal dva krajíce a posolil hrubou solí. Jak lákavě to vypadalo, s takovou chutí jsem se do toho zakous. Leč osud chystává člověku překvapení různá, a zhusta nemilá. Radost žádná, laskomina žádná, chuťová extáze na patře už lautr žádná. Blivajz.

      Kdybych si nezapomněl brejle (tak mě napadá, jestli třeba trošku nezapomínám), mohl jsem, já blbec, už v tom kšeftu udělat to, co jsem udělal až teď. Přečíst si z drobounkého nápisu po straně, že žeru jakýsi směsný rostlinný tuk s malou příměsí tuku mléčného… Jo, určitě je to směsný rostlinný tuk vyrobený podle všech norem a foršriftů EU. Určitě je to směsný rostlinný tuk strašně zdravý, určitě je to směsný rostlinný tuk strašně moderní a všem moderním lidem ten směsný rostlinný tuk určitě strašně chutná. A určitě jenom vinou toho, že já moderní nejsem, to mně chutnalo strašně.

      Tak jsem si namísto pokažených chlebů otevřel noviny, abych místo chuťových polaskal alespoň buňky šedé. –  A ono to chutnalo podobně.

      Na to, že cosi významu ledva okresního bývá polepeno štítky Kolosální, Epochální a Světové, jsme si už se zuby skřípějícími málem zvykli. Nikdy si však nezvyknu, že intelektuálně deprivovaný žurnalista je schopen v invenčním deficitu nalepit na otřelé přirovnání vinětu Doslova. Když se pak dočtu, že jistá celebrita při jeho banální otázce doslova rozkvetla, svůj hořký žal utěšuji aspoň šklebnou představou, kterak zpytovaná celebrita v tu chvíli povstala, obnažila ohýží a vystrčila na toho šmoka prdel, aby se mohl pokochat, kterak jí z řitě raší poupata.

      I ten hořký škleb ale přechází, když se pak dočtu, že v balení nadepsaném Oddlužení se může skrývat zvýšování dluhu, pod popiskem Nejoptimálnější (sic!) že je cosi jen o fous lepšího než krach, že fanatismus se zaštiťuje nápisem Věda, ničení přírody se honosí transparentem Ochrana, obal Veřejná soutěž ukrývá něco naprosto neveřejného, a v obalu Policie nemusí být policista, ale grázl, zatímco i nevinně obviněného můžeme najít pod nálepkou Sprostý zločinec (proč krucinál nenapíšou aspoň Sprostý podezřelý, aby udělali radost mně a inspektoru Klečkovi). A co je pod lákavými nápisy na obalech politických partají, to už ani nezmiňuji, protože politických komentářů se na blogu pořád ještě snažím vyvarovat… – Ach jo, to snad radši žrát to M♥sielko!

      Nějak nám holt ty obaly kecají. 

      Jako by slova ztrácela váhu. 

      Jenže když slova ztrácejí váhu, chutná to jako blivajz.

      Někdy mě napadá, jestli bych snad radši neměl zapomínat víc…

© vtg 2011