Blbec v supermarketu

(balíček úvěrových karet)     Povím vám podivný příběh ze supermarketu, který mi vyprá- věl pan Krejčí. Jeho hrdinou je tatínek a nákupní vozík.

Mirek Kemel

Bylo to skoro na konci minulého týdne, kdy se rodina zas jednou po čase sešla v té čtvrti na kraji města, kde byl jejich domov. Druhý den byla neděle, a tak hned ráno tatínek s dcerou vyrazili do supermarketu. Přišli pozdě, slevové akce už začaly. Zákazníci vyhledávali akční nabídky, rvali se o ně a cpali do nákupních vozíků, a u pokladen pak mávali kreditkami a zákaznickými úvěrovými kartami tak vehementně, až z toho průvanu začalo pokladním pískat v uších.

Všichni, až na jednoho. Tatínek projížděl krámem bez ohledu na akční slevy, do košíku skládal jen to, pro co si přišli, u pokladny nechal kreditky v peněžence. Dcerka, která tatínka doprovázela, to zaznamenala, a tak, když se vrátili, předvedla tatínka k mamince.

„Proč jsi mi přivedla tatínka, dceruško?“

„Nenakupoval levnější zboží v akci a vůbec nepoužil úvěrové karty, maminko.“

Maminka se udiveně obrátila na tatínka: „Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

„Zajisté, miláčku.“

"To doufám, protože jinak bych tě musela přísně potrestat."

"Nuže, miláčku, víš, že jsem byl celý rok v první linii na našem zastoupení v Bruselu. A tam jsem ani v šanonech ani v počítačích neměl k dispozici vůbec nic rozumného. Jen v hlavě mi dovolili nechat si mozek, a ten mozek jsem tedy zkusil použít i dnes. Já jsem v tom supermarketu také viděl ty úžasné akční nabídky. Viděl jsem tam speciální řecké koše se zpevněným spodkem na sběr oliv místo dvou tisíc v akci za 1249 korun, viděl jsem eloxované příruční odsolovače mořské vody zlevněné z tisíce na 799 korun, viděl jsem i ty soupravy patinovaných plastových pantů k oknům do jurty, které byly zlevněné o polovinu na 389,50.

Ale pomyslil jsem si, proč bychom si vlastně něco měli pořizovat jen proto, že je to zrovna zlevněné nebo dotované, když to vlastně vůbec nepotřebujeme? Proč bychom měli utrácet za odsolovač, když mořskou vodu neodsolujeme, proč bychom měli kupovat panty k oknům do jurty, když žádnou jurtu nemáme, a když doma máme šest nepoužívaných košů a olivy nesbíráme, proč bychom se měli zadlužovat kvůli koši se zpevněným spodkem? – A spodek, miláčku, spodek to je ďábel.

Kdybych takhle za nějakou naprostou zbytečnost utrácel, a dokonce ještě dělal dluhy, jen proto, že mi na to někdo trošku přidá, to bych snad musel být blbec. Skoro takový blbec, miláčku, jako kdybych si na něco, co vůbec nepotřebuju, připlácel ze svého k eurodotacím.“

„A to taky že jsi, blbec,“ pravila zlostně žena. „Jsi blbec, který jen tak vyhodil oknem třináct set jednačtyřicet korun, které nám ten hodný supermarket nabízel! Ovšem počítej s tím, že za trest dnes nebudu vařit, ještě dlouho budu protestovat a na příští rodinné radě budu žádat tvé odvolání z funkce tatínka.“ To však již doříkávala maminka v rychlosti, protože se blížila jedenáctá, a ona už spěchala k televizoru, aby nepropásla, co k tomu řeknou Jiří a Bohuslav v nedělní Partii a v Otázkách Václava Moravce.

A tatínek už jen stál a zaslzeným okem smutně hleděl z okna kamsi do nenávratna, kde tušil mizet lepší příští, protože věděl, že už je to zas v klozetu a zadeli, a na trus a předkem ke zdi, a k tomu ještě, že po dlouhou řadu večerů bude maminku bolet hlava…

A přátelé, tento příběh je pravdivý.

Ten tatínek se totiž jmenoval Krejčí.

T. Taxis Krejčí.

© vtg 2012