Nevěděl jsem si rady...

Psal se rok 1995, já bydlel s rodinou v podnájmu v budově Národního výboru a situace se začala vyostřovat s příchodem nového starosty...

Tehdy v obci vládnul pan Jonák, který byl známý svými podnikatelskými úspěchy a to přenášel i do veřejné sféry a funkce starosty. Takový malinkatý "Babiš". Jednoho dne mi oznámil, že se máme s rodinou vystěhovat. Prostě se seber a vypadni, přeloženo do českého jazyka. Takhle hrubě to samozřejmě neřekl, ale vlastně to tak vyznělo. Manželka byla na mateřské s mladším synem, kterému byl necelý rok, staršímu synovi bylo pět a půl a situace vypadala hodně složitě. U zaměstnavatele jsem měl přislíbený byt, ale víme jak to tehdy fungovalo. V pořadníku jsem byl sice na první pozici, ve skutečnosti jsem byl ale jen "další z mnoha", kteří čekají na služební byt...

"Pane Jonák, já ale nemám kam jít! Navíc manželka je na mateřské, kluci jsou malí a k rodičům se fakt vracet nehodlám" zkoušel jsem to na starostu.

"Víte, pane Rýdl to mě vůbec nezajímá. Minulé vedení radnice vám poskytlo podnájem protiprávně a my ty prostory potřebujeme pro další rozvoj obce. Takže vám pošlu písemnou výpověď a za tři měsíce vás tu už nechci vidět"...

Tečka, klapka, odsuň se kam chceš. OK, říkal jsem si, je třeba sehnat právníka a začít se bránit. Došlo to tak daleko, že jsme si začali vyměňovat písemné názory na celou věc a soud stanovil předběžné opatření, kterým jsem si zajistil "jistotu", že mě nemohou vystěhovat aniž by mi poskytli adekvátní náhradu bydlení. Což bylo minimálně 2+kk v obyvatelném stavu. 

Jednoho dne mi slavnostně starosta oznámil, že pro mě má byt kousek od stávajícího a že se tam půjdeme podívat. Dobře, pojďme. Přátelé, když jsem vešel do té "prádelny" ve druhém patře zjistil jsem, že byt je tak plesnivý, malý, neobyvatelný a vybydlený zároveň, že bychom se tam sice s klukama a nábytkem vešli, nicméně museli bychom létat vzduchem abychom se dostali z místnosti do místnosti... Nabízené 2+1 jak tomu říkali, bylo stísněné, malé, prostě neobyvatelné. S díky jsem odmítl. 

"Budete toho litovat! Ještě dvě nabídky odmítnete a jdete na dlažbu!" padaly výhružky a začal jsem se fakt obávat o naši budoucnost. 

"Tati, já si nevím rady s tím starostou, pořád mi hází klacky pod nohy, chce nás vystěhovat, dělá nám naschvály atd... co mám dělat?" vypovídal jsem se jednou u táty na návštěvě. 

"Víš Ládo, já bych za ním zašel jako za "tátou" a požádal ho o pomoc! Normálně stáhni ocas mezi nohy a požádej ho o pomoc, že si s tím nevíš rady, že je ti to líto, tyhle tahanice, že jim vlastně chceš vyjít vstříc, ale že se nemáš kam vrtnout a ať ti pomůže on jako starosta najít bydlení v Praze"...

Byl jsem překvapený co mi otec radil, ale začal jsem to chápat. Nejprve jsem tátovi sdělil pár svých argumentů, proč to nikdy neudělám, ale v zápětí mi otec dal další návod, jak se dostat Jonákovi pod kůži a neztratit ani jednu "desítku" ze svého štítu nepodlézavého člověka až jsem celou strategii pochopil a rozhodl se, že se nad tím zamyslím a uvidím !

A tak se i stalo. Vyžádal jsem si audienci u starosty a v klidu s rozvahou jsem na něj "zaútočil " city. "Víte pane Jonák, vy jste pro mně vlastně něco jako druhej táta! Jedině vy mi, vlastně nám, můžete pomoci a když je někdo jediný, tak "musí" říkala vždycky moje babička. A tak bych vás velice rád požádal o pomoc z téhle pro nás nepříjemné situace, jinak se ocitnu na dlažbě. A jak jistě uznáte být se dvěma dětmi na dlažbě není žádný šlágr. Prosím vás tedy o pomoc jako svého nejbližšího spojence, jako svého skoro tátu"...

Bylo vidět jak za tím stolem roste a nakonec se postavil a řekl: "jsem rád, že jste za mnou přišel a svěřil se mi. Pokusím se vám pomoci, ale nic nemohu slíbit". "Děkuji mnohokrát pane Jonák" a podáním ruky jsme se rozešli. 

Když jsem přišel domů, žena hned vyzvídala co a jak. Řekl jsem jí po chvilce, "vsadím se, že do tří měsíců máme byt miláčku..." A taky se stalo. Dostal jsem byt v paneláku na Západním městě. Byli jsem šťastní, že se nám podařilo díky slušnému chování dostat až do nového bytu. Se starostou se vztahy zcela obrátily k lepšímu, přestal dělat naschvály a všichni byli spokojení...

Chci tímto jen říct, že je skutečně někdy lepší potlačit své ego, svůj pocit křivdy, před druhým člověkem, který má tu moc rozhodovat a dosáhnout svého cíle. Prostě to zkusit po dobrém a ne se pouštět do nekonečných soudních tahanic. Nejsem tip člověka, který by ohýbal hřbet, ale v této situaci, kdy jsem měl rodinu, dva malé kluky a ženu na mateřské, jsem prostě musel. A ono to zafungovalo. 

Tátovi jsem za tu radu patřičně poděkoval. Vyzval jsem ho na turnaj v pinpongu a tam jsem ho rozdrtil za to jak mi poradil... Tati ještě jednou moc děkuji za tvojí moudrost...