Mluviti zlato...

Stane se to každému. Každý ví, že když se to stane je důležité o tom mluvit. Ne každý to ale dokáže. Já to dokázal, protože ona to dokázala ...

Vztah je založen na vzájemné důvěře, empatii, umění porozumění a přijímání kompromisů. Zamilovanost trvá půl roku až rok. Oba by měli mít něco společného... Takových obecných rad jsme slyšeli každý spousty, každý si říkáme, že je to přeci jasný, ale když dojde na lámání chleba, ke konfliktu, tak si na ně téměř nikdo nevzpomene nebo je aspoň ve správný okamžik nemá po ruce.

Nejsem výjimečný, taky jsem je neměl po ruce, ona pravidla a nenašel jsem ta správná slova abych vysvětlil své chování. No a navíc, když jsem ten rak, tak je přeci od přírody jasné, že dělám dva kroky dopředu a jeden dozadu, to dá rozum?! Ale co když jsou oba raci a každý se jako rak chová? A co víc, když oba ten krok udělají jinak, jiným směrem než ten druhý? Dá se to zvládnout? 

Dá! Musí k tomu být chuť, odvaha, prostor. Nikde není psáno jak rychle, jak moc a kdy vlastně se s tím mluvením má začít. Někdo potřebuje na to aby to vstřebal hodinu, jiný dvě minuty, třetí dva týdny. Každý člověk je sám za sebe a proto se nelze divit, když jeden vydrží skoro tři dny nevolat, nepsat, nestýskat si...

A kdo vlastně z těch dvou by měl začít mluvit jako první? Je na to nějaké pravidlo? Není! Prostě to musí přijít, prostě se to musí tak nějak sejít aby si ti dva zase měli o čem a proč promluvit. 

A tak se stane, že ti pak zavolá a s úsměvem na rtech se ptá jak se ti vede, jestli jsi zdráv, jestli už přešla chlapská rýmička a jestli se na ni zlobíš?! Co na to odpovíš? ...

To je přeci jasný ne... taky jí miluješ takže "miláčku, promiň, že ten jeden račí krok udělám občas jiným směrem než ty. Důležité je, že se vždycky nakonec sejdeme ve stejné stopě a opět sladíme krok"...

Tvůj Vladimír