Dobře nám tak ...

Jak se říká, každý si zaslouží to co má... Já jsem za svůj život zažil nejednu situaci, kterou jsem si zasloužil, především svým jednáním, chováním, přičiněním ...

O čem bude dnešní příběh? O vzpomínání, o normálním životě, který byl, o tom co jsem občas vyvedl a bylo mi zaslouženo o tom co je ...

     To mi mohlo být asi tak pětadvacet, když jsme jednou byli na chalupě. Byli jsme mladí, synátor už běhal a my byli plní elánu. Jednoho dne jsem se rozhodl, že bychom mohli něco kolem chalupy udělat. Tak jsem vyndal nářadí a začal. Šlo to dobře. Mladík byl v pohodě a Jana se nechtěla jen dívat, tak se ke mně přidala. Vzala si nějakou motyčku a začala vykopávat trávu kolem chodníčku, který byl u chalupy. Já dělal zrovna něco v dílně. Vzpomínám si, že jsem potřeboval flexu abych uříznul nějaký kus drátu či co. Vzal jsem jí a šel na místo, kde budu řezat. 

No, a když jsem viděl jak Jana klečí u toho chodníčku, já v ruce držím tu flexu, dostal jsem geniální nápad, jak jí postraším, vylekám. Byl jsem od ní asi metr, když jsem zmáčkl spoušť. Akuflexa se rozjela. Byl to takovej fofr, že jsem zůstal stát s otevřenou hubou a nezmohl se na jediný slovo! 

Byl klid a tak zvuk flexy byl o to výraznější. Jana se tak lekla, že vymrštila svoji pravačku směrem ke mně a se slovy "co blbneš" nebo tak něco, mi jednu vlepila, až jsem zůstal stát štajf s tou otevřenou hubou. Hele, já byl víc překvapenej než se ona lekla, věříš mi?

"Promiň, já nechtěla, to samo" začala se omlouvat, když zjistila, že mi dala facku, jakou jsem nikdy nedostal.

"Ty brďo, ty máš ale ránu" zmohl jsem se na jediný…

Najednou jsme se začali oba smát a bylo dobře. Snažil jsem se Janě vysvětlil, že jsem jí chtěl jen trochu vylekat a nečekal jsem její reakci. Ona na oplátku popsala svou nečekanou reakci slovy, "ty brďo, já jsem ti takovou flákla, až jsem překvapila sama sebe".

Do dnes si to pamatuji. Byla to dělovka jako od pořádnýho chlapa. Dobře mi tak…

     První syn se nám narodil ještě před revolucí. Tehdy to bylo zcela normální, že mladí měli dítě po dvacítce nebo kolem dvaceti let věku. Kluci jsou pět let od sebe a já znovu říkám: "dobře mi/nám tak“!!!

Víš, jaká to byla paráda, když klukům bylo pět a deset a my byli pořád mladý a plný síly a odhodlání vyvádět různý věci? Dnes to vidím jako naprostou výhodu té situace. Jsem strašně rád, že jsme kluky měli ve svých letech, že jsme mohli být těmi aktivními rodiči, kteří mají ke klukům blízko. Dobře nám tak.

     Po čtvrt století a kousek jsem dostal druhou šanci. Rozvedli jsme se. Znovu říkám: "dobře mi/nám tak". Měli jsme si dát druhou šanci a tak jsme si jí dali. Nelituji toho. Mohl bych, ale to nemá smysl. Je třeba brát život takový jaký je a nehroutit se z toho. Ale i to hroucení jsem zažil, to víš, že jo… Ale koneckonců, "dobře mi tak“…

    To co se děje v poslední době, posledních měsících mě velmi znepokojuje. Na jednu stranu jsem rád, že se toho nedožili moji rodiče, protože o ně bych měl fakt strach a to bych nerad zažíval. Na druhou stranu si říkám, "dobře nám tak", že máme to, co máme. 

Na politický kecičky mě moc neužije a tak tomu zůstane i teď, ale jednu větu přeci jen musím. Lidi, začněme se chovat zodpovědně, buďme upřímní sami k sobě a zamysleme se nad svým jednáním, chováním. Vždyť to co děláme se vždycky obrátí proti nám. Vždycky to dopadne tak, že si budeme moci říct, "dobře nám tak". A bude jedno, jestli to bude v dobrém nebo špatném…

     Přál bych si, abych mohl říct, "dobře mi tak" a nemusel u toho mít na puse roušku. Přál bych si, abych mohl říct "dobře mi tak" a měl vedle sebe Zrzku. Přál bych si, abych se mohl podívat klukům do očí a říct jim: "dobře vám tak" že máte takovýho fotra...

Dobře vám tak…