Zlatá klec (...v duši...)

Stojím si takhle v tramvaji a vedle mě dvě holky. No, holky – spíš mladé ženy. Jedna hezčí než druhá. Lidičky, to ale byly bestie. Jejich hovor nešlo přeslechnout, nevyslechnout a nezapamatovat si... 

,,A se kterým tam vlastně jedeš?“ 

,,No s tím Martinem. S tím z ,,Lávky“ (pražská diskotéka). 

,,A co budeš dělat s Bobem? Ten pojede s váma?“ 

,,Blázníš?! Martin má na psí chlupy alergii.“ 

,,No a kam ho dáš?“ 

,,K Vildovi do Dejvic. Jen mě sere, že mu ho tam musím odvézt. Ten kretén nemá ani auto…“ 

,,Počkej ten Vilda, to je ten blonďáček?“ 

,,Jo. Je to takovej blbeček, ale hodí se. Vždycky, když potřebuju, je k dispozici.“ 

,,Já myslela, že s ním nepícháš…?“ 

,,No, ani né. Ten je dobrej akorát tak na hlídání toho čokla. Sem ti řekla, že je to blbeček. Chtěl by, to jó, ale je to taková socka. Pořád doufá chudinka, že ,,jednou…“.“ 

Smích obou krasotinek… 

,,No jo, to jsi vlastně říkala, jak tě pozval k sobě na tu večeři…“ 

,,No, to mně ani nepřipomínej! To víno z Tesca mě tenkrát dorazilo…“ 

,,No a co ten Martin? To vás tam bude víc, nebo to bude Silvestr ve dvou…?“ 

,,Ale né, my jedem už dneska večer, ale zejtra během dne se to tam bude sjíždět a mělo by tam bejt večer asi dvanáct lidí. Samej ,,manažer“ a ,,píár“… Ale jak to tak znám, tak to skončí tak, že tam bude píchat kámen s cihlou. Ještě že tam Boba neberu, akorát tak by mně ho tam někdo taky vojel…“ 

,,No, počkej, ale já myslela, že je to s tím Martinem tak trochu vo něčem jiným…?“ 

,,A proč myslíš jako? Podívej, Vilda je socka a kretén, Miloš je ženatej, Petr na Silvestra slouží a Standa mě nasral, protože prej nemá ani čas, ani prachy na to, se se mnou válet v únoru v Egyptě u moře… Tak mně zbyl na Silvestra jen Martin. Naštěstí s ním je prdel, tak to snad přežiju né…“ 

Víc jsem neslyšel (ani jsem o to nestál…), protože obě ,,holčiny“ vystupovaly z tramvaje ven. Tak jsem si tak v hlavě srovnával, co jsem právě slyšel a nějak jsem nevěděl, jestli se mám smát, zvracet, nebo vystoupit taky a v zájmu zachování cti mužského pokolení, rozdat pár facek… 

Nevystoupil jsem, žaludek jsem udržel v klidu, ale ani do smíchu mně nebylo. 

Vzpomněl jsem si na jednu dávnou známou. Bývala to krásná holka (pořád je), ale měla odjakživa problém. Také si myslela, že se svět točí jen kvůli ní. Bývalo její ,,normou“, že měla ,,rozpracované“ tak dva, až čtyři vztahy najednou. Měla ,,vkus“- spíš se tomu říká ,,čuch na prachy“ a nikdy se nezahazovala s nikým, kdo ,,kupuje víno v Tescu“… Vzpomínám si, jak v jednu dobu žila u nějakého architekta, obšťastňovala jednoho právníka a byla obšťastňována jedním mladým pilotem, co létal u jedné nejmenované letecké společnosti. Nějak se nemohla rozhodnout, se kterým by to bylo nejlepší. Zaměstnání střídala v závislosti na ochotě svého šéfa, podílet se na jejím finančním rozpočtu. Jednou šla dokonce tak daleko, že sama sebe ,,práskla“ manželce svého šéfa, ze kterého stahovala kalhoty častěji, než mu vařila kafe. Potřebovala peníze na dovolenou a šéf už nějak nevěděl, jak a odkud jí je dát. Tak to vyřešil ,,anonym“ jeho ženě. Ta udělala doma tsunami a šéfík ,,musel“ milou holčinu propustit. Aby se ale zachoval jako ,,charakter“, dal jí tři platy na odchodnou, aby jako holka nebyla škodná.  

Inu, kdo umí, umí…  

Vycházelo jí to poměrně dlouho. Pak potkala šéfa, co se právě rozvedl. To se stalo kvůli postelové předchůdkyni mojí známé, kterou odhalila jeho žena a která ho nakonec poslala do ,,pryč“ také, ale rozvod proběhl. Místo v šéfově postýlce bylo ještě teploučké a už si v něm hověla moje známá. On je starší než ona – jí je v současnosti třicet pět a jemu čtyřicet šest.

On je Američan, pracující u nás pro jednu známou a velikou firmu, jako jeden z těch nejvyšších ,,náčelníků“. Vzali se a mají dvě děti. Ty mají po tatínkovi americké občanství. Tatínek je neustále někde na ,,squoši, na poradě, nebo na služební cestě (rozuměj – pod cizím ženským tělem, nad ním a za ním... ).  

Židli v jeho sekretariátu a bezesporu i vnitřní stranu jeho poklopce zahřívá mnohem mladší model krasavice, než je moje známá. 

Moje známá žije v krásném, moderním domě na okraji Prahy. Je z ní sice pořád pěkná, ale nešťastná ženská. Občas je ,,vyvedena“ na raut, či na jinou společenskou akci, kde je třeba ukázat se s manželkou. Jinak je doma, ve zlaté kleci. Jednou za rok jedou celá rodina na tři neděle do států, aby se sešli s manželovou rodinou. Do práce nechodí, protože pro ,,americkou manželku“ se nehodí pracovat. Prý by to shazovalo jeho prestiž a někdo by ho prý mohl pomluvit, že snad nedej bože nedokáže zajistit rodinu…! 

Má známá musí sedět doma a držet hubu a krok. Nikdy neví, jestli se náhodou vedení firmy, u níž je její muž zaměstnaný nerozhodne, že ho je potřeba přímo v USA, nebo kdekoliv jinde po světě. Miluje své rodiče (moje známá) a i kvůli nim by se nechtěla odstěhovat na druhý konec světa. Miluje ale i své děti. Její děti jsou však občané USA. Když se moje známá ,,postaví na zadní“, může se stát, že o děti přijde… 

Dalo by se říct, že její muž jí ,,to nandal“ za všechny ty chudáky, co kdy tahala sama za nos a za to, co měli v poklopcích… 

To jsem se ale dostal daleko od dvou slepiček z tramvaje co?  

Až ke zlaté, ale s odpuštěním - pěkně posrané kleci… !