Zabij mě znovu…

Vedro k zalknutí, kapičky potu na kůži jejích nahých zad a vzdálený ruch ulice. Mohla mě zabít. Možná to ještě udělá…

Stála ke mně zády a silueta její postavy, rýsující se proti světlu okna, ve mně vzbuzovala touhu. Uchopil jsem ji zlehka za ramena, zezadu se k ní přitiskl a políbil jsem ji na šíji. Chutnala slaně. Nevěděl jsem, kdo je, proč udělala to, co udělala, a netušil jsem, na co myslí.

Sklouznul jsem pohledem na malý stolík, na kterém ležela hromádka jejího prádla. Tam, dole úplně vespod, vykukovala z pod té hromádky hedvábí matná čerň. Jako had, co jedním okem sleduje z úkrytu svou kořist. Jedním okem, které tvořilo ústí hlavně ráže 9 milimetrů…

To ústí hlavně na mě před nějakým časem mířilo, a jako olověná kapka jedu, v něm číhala kulka s mým jménem…

                                                                            -----

Káhira byla žhnoucí pecí, kotlem, v němž nikdy nepřestane vřít jeho obsah. Už týden jsem se toulal v jejích uličkách, abych si zapamatoval každý kout okolí místa, které mě zajímalo. Dělal jsem si poznámky, fotografoval jsem si do své paměti podobu křivolakých uliček, místa, která končila zdmi, tmavá podloubí, vedoucí do jiných ulic. Při tom všem jsem se snažil, abych byl co možná nenápadný. Oblečený jsem byl podobně, jako lidé okolo mě. Měl jsem zarostlé tváře, na hlavě tmavou pletenou feláhskou čapku a tělo jsem měl zahalené do beztvarého gallebijáhu. Pod ním nebylo vidět, že mám ke stehnu připevněné nylonové pouzdro s poloautomatikou z dílny Heckler/Koch. V ní jsem měl zásobník plný „podzvukáčů“ s dutým hrotem.

Docela dobrá výbava, ale jsou místa, kde vám ani takový materiál nezajistí stoprocentní jistotu přežití. Okolí káhirské mešity Saijída Sukajna k takovým místům patří. Najdete ji v jižním cípu islámské části Káhiry, kousek pod Citadelou, což je pevnost, kterou dal vybudovat Saláheddin někdy ve dvanáctém století. Pro mě, jako by se tady od té doby zastavil čas…

Myslel jsem si, že mám na své straně výhodu, že jsem tam byl bez operativního zajištění. Sice to znamenalo, že si musím sám hlídat záda, ale to nebylo nic, co by nešlo řešit. I kdybych tady byl s vědomím naší káhirské rezidentury, stejně, kdyby se něco podělalo, tak by ode mě dala diplomacie ruce pryč s tím, že nemají tušení, kdo jsem a co tam dělám. Takže jsem na tom byl vlastně stejně. Navíc jsem měl jistotu, že nikdo nemůže za mě prokecnout něco, co by mohlo mít nějaký fatální význam na moji misi.

Všiml jsem si jich už někde v Chan al-Chalílu, čtvrti plné trhů, krámků, a prodavačů všeho možného. Žvýkal jsem zrovna kebab z opečeného masa, sekané cibule, a jako samo peklo pálivých zelených paprik.

Byli dobří, dokud jeden z nich neodstrčil pouličního prodavače oblečeného v potrhané tunice. Což o to, na takovém odstrčení dotěrných chlápků by nebylo nic tak zvláštního, kdyby to ten dotyčný nedoprovodil jasnou snahou vidět za záda odstrčeného nešťastníka. Snažil se tak strašně moc, aby mu něco vepředu, tam, kde jsem právě stál já, neuniklo, že mě to až rozsvítilo poplašné světýlko v hlavě.

Během dalších dvou minut už mi bylo jasné, že jsem pod dohledem.

Měli výhodu domácího hřiště. I když jsem se snažil za posledních pár dní poznat kdejakou záludnost káhirských uliček, často slepých, na jejich znalosti prostředí jsem prostě neměl.

Bylo to zlé. Na můj původní úkol, totiž na zmapování okolí místa současného pobytu a zvyků jistého Ahmeda abú Jásina, kurýra, který pendloval mezi jednotlivými buňkami islámských teroristických radikálů, a který se dostal podle všeho do hledáčku pro podezření z kontaktů dokonce se samotným Usámou bin Ládinem, jsem mohl zapomenout.

Napočítal jsem za sebou nejméně tři maníky, a v ústí ulice, ke kterému jsem se blížil, zastavila zčistajasna obouchaná dodávka. Vlastně zablokovala východ z té uličky, kdo chtěl projít, musel se protáhnout okolo pootevřených zadních dveří.

Nedalo se nic dělat. Hmátnul jsem pod látku a už jsem držel svou devítku v ruce. Otočil jsem se zpět, tam, odkud se ke mně blížili ti tři pěšáci. Bylo jasně vidět, že je to kapku rozhodilo, s tím asi vůbec nepočítali. Ale byli dobří. Rozmístili se okamžitě po stranách uličky, přikrčení za vším, co se jim jen mohlo nabízet jako krytí. Za svými zády jsem zaslechl hlasy a bylo mi jasné, že ti, co se motali okolo dodávky už jsou v uličce a tvoří druhou část kleští, co mě měly zmáčknout. Rozeběhl jsem se a po hlavě jsem vletěl do pověšených koberců nad vchodem do jednoho z krámků.

Koutkem oka jsem zahlédl, jako by zezadu, směrem od dodávky, kousek za zády dvou mužů, co se blížili, přicházela i nějaká žena. Jen jsem ten fakt zaregistroval, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, měl jsem jiné starosti.

Kousek štěstí jsem měl. Krámek skutečně, tak jak jsem doufal, nebyl uzavřenou místností, ale šlo o jakýsi průchod do jiné ulice, ve kterém nabízelo své zboží několik prodejců. Já jsem ale neběžel až tam, kde sluneční záře ohraničovala konec podloubí, ale místo toho jsem okamžitě zabočil do strany. Tam, mezi, na zemi poházenými kůžemi ze strany jedné, a tepaným nádobím na straně druhé, jsem našel vchod do domu. Vyběhl jsem nahoru po vylámaných schodech, na konci jsem vykopl jedny dveře a za jekotu nějaké matrony jsem vyskočil z okna na přiléhající zídku.

Střechy káhirských domů, to je svět sám pro sebe. Pod vámi je ve stínu vidět postavy a zboží, mezi nimi a vámi je změť drátů elektrického vedení, dohromady upevněných na sloupech spolu s telefonními kabely.

V duchu jsem se snažil se zorientovat, abych si uměl představit, kde mohou moji pronásledovatelé vyběhnout z podloubí, případně, odkud mě mohou odspodu vidět. Netrvalo dlouho a jeden z nich se objevil kus za mnou na střeše. Byl naštěstí jen jeden a protože neměl vysílačku, jen řval dolů směrem do ulice, bylo mi jasné, že před sebou nemám nikoho z egyptské tajné služby, ale skutečně „jen“ islámského radikála.

Jeho křik ustal ve chvíli, kdy ho zasáhla kulka z mé pistole. Mířil jsem na hrudník, netroufal jsem si pro zadýchání mířit na tak malý cíl, jako je hlava, podle toho, jak ale po zásahu vypadal, bylo jasné, že jsem ho do té hlavy trefil.

Seskočil jsem na nižší stříšku nějakého přístavku a modlil jsem se, aby se pode mnou při dopadu neprobořila. Další skok a už jsem byl na malém balkoně, co ho zdobilo několik kousků pověšeného prádla a zrezivělé zábradlí. Když jsem se podíval dolů, zjistil jsem, že jsem nad uličkou, do které bych pravděpodobně vběhl, kdybych v podloubí nezahnul do domovních dveří. To znamenalo, že tam vyběhli ti, co po mě šli…

Byl jsem zahnaný jako zvíře do kouta. Zespodu mě uviděli a už jsem slyšel dupot jejich nohou po schodech domu, kde jsem se právě skrýval. Povedlo se mi zasáhnout dva z nich hned, jak se jejich hlavy objevily v ohybu schodiště. Jestli jsem počítal dobře, zbývali dva…

Soustředil jsem se na ohyb schodiště, když jsem za sebou uslyšel hluk. Otočil jsem se a spatřil jsem za sebou onu ženu, kterou jsem zahlédl dole na ulici, když jsem se vrhal do změti koberců. Pravděpodobně se vydala za mnou po střeše a balkonem se dostala do domu stejně, jako já. Měla krátké tmavé vlasy, ze kterých se jí svezl lehký vyšívaný šátek. V ruce držela matně černou pistoli, kterou mi mířila na hlavu. Na vteřinku jsem se podíval do ohybu schodiště, kde najednou stáli oni dva muži, se kterými jsem počítal. S tou ženou jsem nepočítal, mea culpa, mea maxima culpa…

Pomalu jsem zvedl ruce nad hlavu, protože mi bylo jasné, že tady jsem skončil. Pistoli jsem ale držel dál, i když hlavní vzhůru. Naděje umírá poslední…

Díval jsem se té ženě do očí. Ani nemrkla a zmáčkla spoušť.

Dvakrát…

Trvalo mi pár vteřin, než jsem si uvědomil, že jestliže jsem to já, kdo ty výstřely slyší, aniž by mě jejich síla odhodila na stěnu, musela zasáhnout někoho jiného. V ohybu schodiště přibyla dvě ležící těla k těm, co už tam ležela po mojí střelbě…

                                                              -------

Cesta z Káhiry do Alexandrie, dlouhá něco přes dvě stě kilometrů, byla za námi. Řídila dobře, úspornými pohyby, s klidem, který jsem tam v tom dopravním blázinci musel obdivovat. Už druhý den jsme byli zalezlí v malém, laciném hotýlku.

Vedro k zalknutí, kapičky potu na kůži jejích nahých zad a vzdálený ruch ulice.

Stojí ke mně zády a silueta její postavy, rýsující se proti světlu okna, ve mně vzbuzuje touhu. Držím ji zlehka za ramena, zezadu se k ní tisknu a líbám ji na šíji. Chutná slaně. Nevím kdo je, proč udělala to, co udělala, a netuším, na co myslí. Mohla mě zabít.

Třeba to ještě udělá.

Můj pohled sklouzává na malý stolík, na kterém leží hromádka jejího prádla. Tam, dole úplně vespod, vykukuje z pod té hromádky hedvábí matná čerň. Jako had, co jedním okem sleduje z úkrytu svou kořist. Jedním okem, které tvoří ústí hlavně ráže 9 milimetrů…