Z deníku - Afghánistán...Nebe, hory a vzpomínky...

Stojíme na  jednom z horských hřebenů Hindúkuše a to, co se před námi otevírá, nutí člověka s pokorou uznat, že Homo sapiens není tím nejdokonalejším, co bylo stvořeno.

Tam, kde cítíte pokoru...

To, co vypadá jako vlny oceánu gigantických rozměrů jsou afghánské hory - Hindúkuš. Nad nimi nebe, že ztratit se v něm je tak snadný a jistý, jako v očích krásný holky. Máme chvíli pro monitoring a já, protože tahle část úkolu se mě zrovna netýká, hlídám a hlavou mně běží myšlenky a vzpomínky, které můj mozek zvládne i při slídění po někom, kdo by snad chtěl tuhle naší ,,chvilku poezie“ porušit něčím tak rouhavým a jako by sem nepatřícím  – útokem.

Vzpomínám, jak je to strašně dávno, co jsem poprvé na sebe vzal uniformu. Bylo to v roce 1987 a mně táhlo na nevinných devatenáct let. Našel jsem ve schránce obálku s modrým pruhem a v ní stálo, že mně ,,soudruh prezident" Husák spolu s tehdejším ministrem obrany (snad?) Václavíkem povolávají k VU do slovenského města Seredě. Tam jsem 2.4.87. nastoupil do přijímače. Kdo má něco podobnýho za sebou, ví, co to pro mladýho kluka znamenalo. Měl jsem pocit, že se mně zhroutil celý svět. Nezhroutil se, jen jsem pochopil, že život, jaký jsem do té doby žil je pryč a moje dětství zůstalo na peróně Hlavního nádraží v Praze. 

Nevím, jestli ze mě uniforma udělala ,,chlapa", asi bych se jím stal i bez ní, každopádně metamorfóza byla sice možná bolestivější, ale určitě rychlejší a přišla v pravý čas. Ne, že bych se do té doby o sebe nedokázal postarat, ale právě význam slov -,,postarat se o sebe" dostal jiný rozměr, než jak jsem tomu až do té doby rozuměl.

Na fotce jsem já (jsem ten vpravo) s kámošem Rosťou (za rok mu vojín Kalai prostřelí stehno při vypáskovávání zásobníků), naše mámy, Rosti slečna a moje tehdy budoucí a nyní bývalá žena. Před hotelem Hutník - Sereď, okres Galanta, poddůstojnická škola - 2.5.1987.

Měsíc utekl a šup se mnou na poddůstojnickou školu k VU. Tam jsem zažil, že vojnu nedělali zlou lampasáci, ale pár kreténů – mazáků, co nám - ,,kadetům“ dělali ze života peklo. Přes den učení v učebnách a plácání se v bahně nedalekého jezera ,,Ontárka“, či ve vlnách nedaleké řeky Váhu, abychom se pak plazili v prachu zpátky na útvar a vypadali tak jako stádo prasat. Pak rychle příprava do služby a ve čtyři odpoledne po rozkaze nástup do stráže. To už musel mít každej, koho to ten den potkalo všechno zase vyleštěný a vypadat jak ze škatulky. Kolikrát jsem si vzpomněl později, jak mě to tehdy sralo a jak se to všechno hodilo, když jeden musel udělat to, co se mu udělat nechtělo, co ale udělat musel a že takový záležitosti v životě převažujou, je víc než jasný…

Když se nešlo do stráže, čekala nás ,,mazácká noc“ a to by jeden byl raději v tý stráži i když to znamenalo dlouhou cestu do Brestovan k místnímu muničnímu skladu. Bylo to tam hnusný a i když měl člověk v rukou samopal s ,,plným počtem střeliva" okolí bylo dost deprimující. No, ale jak už jsem řekl, pořád lepší, než noc v ,,kasínu" na Váhu. Pokud bude někdy číst moje slova ten, kdo byl na muničáku v Brestovanech, nebo měl tu čest, být kadetem PŠ v Seredi, bude vědět o čem je řeč…

Tam jsem taky strávil nějakej čas na ošetřovně s nohou a vím, jak mě už tenkrát chyběl čerstvej vzduch, pocit svobody a hory. Sereď leží totiž v nížině a kam se člověk podíval, viděl jen rovinu. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, že mně chybí hory.

Na fotce jsem já na poddůstojnické škole na ,,Váhu" v Seredi. Neskutečně mladej, hubenej a vytrénovanej drilem... Červen 1987

Půlrok utekl a mě převeleli do severočeské Kadaně k VU. Tam jsem zakotvil u ŽTR (Ženijně technická rota) a po pár měsících jsem se stal velitelem družstva elektrocentrál – ČVO 516 (číslo vojenské odbornosti). Nikdy nezapomenu na tu srandu, jak jsme si tehdy hráli na vojáky a při poplachu nás vyvezli do shromažďovacího prostoru. Tam někdo zavelel - ,,Stíhací bombardér, západní horizont! Střelecké družstvo, na nízko letící cíl krátkými dávkami pálit!!“ A my jsem zaklekli, namířili SA58čky k nebi na imaginární F16 a dělali jsme hubou - ,,ta ta ta ta“, jako malý kluci.Taky si dobře vzpomínám, jak při přehlídkách, ale i při cvičeních si naši velitelé dávali do pouzder na pistole místo bouchaček kartáče na boty. Pouzdro se tím ,,vyplnilo" a prej to nebylo tak těžký... Chtěl bych je vidět tady v Áčku, jak po Talibech házejí kartáčema na boty, asi by je pozabíjeli, neb by se Talibanci uchechtali k smrti. Jo, byli jsme tehdy ,,zvláštní" armáda...

Na fotce jsem druhý z prava s dalšími výcvikovými instruktory a veliteli družstev. Ten den jsme byli při rozkaze povýšeni na desátníky a byly nám připíchnuty desátnické ,,pecky" - Kadaň 1988

Po roce jsem se stal výcvikovým instruktorem v kurzech a v přijímačích a právě při jednom z kurzů jsem poznal dva kluky od výsadkářů, kteří k nám byli  dočasně převelení. Fascinovaly mě jejich zážitky a jejich styl ,,práce“. Potkal jsem je znovu na armádním cvičení v šumavských Boleticích. Vyšli z lesa se svou jednotkou, začerněné ksichty, měli jiné hadry než my ostatní, jiné zbraně a jiné chování. Seděli stranou, snědli oběd, ti dva moji známí na mě kývli a beze slova zmizeli v lese. Vzpomněl jsem si na svoje dětství v oddíle Mungo, kde jsme pořádali několikadenní ,,bojovky“ a zjistil jsem, že to je to, co mě chybí a že to, co dělají ti dva kámoši s červeným baretem (když se obrátil naruby, měl maskovací - jehličí kamufláž), je vlastně to, co bych chtěl dělat i já.

Jenže já byl tehdy v Kadani u ženijního vojska…

Tam jsem nejraději chodil do stráže na muničák. Hotovostní ,,vejtřaska“ nás odvezla na blízkou Kadaňskou Jeseň, kde byla ve vojenským výcvikáči  posádková střelnice a muničák. Čekalo nás tak dvacet čtyři hodin pryč z útvaru a šlo vlastně o takovou ,,hlídku“, jak jsem je poznal mnohem, mnohem později. Byli jsme tam odkázaní sami na sebe a nikdo nás nebuzeroval. Jako poddůstojník, jezdil jsem tam coby velitel stráže, nebo jako závodčí. Měl jsem moc rád ty chvíle, kdy jsem třeba šel na kontrolu stráží a mohl jsem se posadit na chvíli někam na pahorek. Samopal jsem si dal na kolena a přede mnou leželo jako na dlani úpatí Krušných hor. Nejhezčí to bylo v noci. Nezasahovala tam žádná světla a já tam byl sám, jak jen může chlap pod hvězdama být.

Na fotce jsem třetí stojící z prava (ten, co se tak blbě tlemí...). ,,Výkvět" Ženijně- technické roty. Kadaň 1988

Svět a já jsme šli potom křivými cestami – o některých nemůžu psát. Cesta je cílem a tak jako jsem tehdy na Kadaňské Jeseni nevěděl, kde se jednou můžu ocitnout, tak teď nevím, kde budu zítra, za rok, za deset let…

Vzpomínám si, že jsem měl tehdy nad Kadaní podobný pocit jako tady v Afghá. Chtělo se mně roztáhnout ruce a letět… Myslím, že podobný pocit musí mít námořník, když se vrací na moře a je jen on, hvězdy a moře. Člověku se chce zařvat -,, jóóó…!“ Tak intenzivní pocit svého vlastního,, já“ můžete mít jen vysoko v horách, nízko na moři, nebo hluboko v poušti. Kdysi jsem měl podobný pocit i nedaleko Kréty na ostrově Santoriny. Stál jsem tehdy na kraji města, na útesu vysoko nad mořskou hladinou. Zdálo se mně, jako bych viděl i zakřivení země.

Na fotce - Nebe, hory a Afghánistán. Cesta byla dlouhá, hodně dlouhá... 

Na světě je jen pár míst, kde můžete cítit absolutní volnost a houby záleží na tom, že jste ,,těžce nevolní“ a vlastně vůbec nejste pány svého času. Vaše duše jsou volné a vy si tu chvíli - ten okamžik, pamatujete po celý zbytek života.

Inspekce britského generála na základně naší české jednotky vojenské policie - SOG, provincie Lógar, Afghánistán...

I kdyby mě v příští vteřině zasáhla kulka, ten obraz tady bude dál a já měl kliku, že jsem směl být na chvíli jeho součástí.

Myslím na to, jak dlouhá byla cesta ze slovenské Seredě až sem – do pohoří Hindúkuše, kde si připadám, jako na střeše světa. Jako bych směl být na chvíli v nebi.

Chce se mně zase roztáhnout ruce, letět a zařvat -,,Jóóó“, ale místo toho odpovídám hlasu z vysílačky - ,,Rozumím, stahuju se k autu…“.