Z deníku – Afghánistán… Jeskyně…

Hlava strážného se rýsovala proti světlejšímu nebi, potíž byla ale v tom, že z místa kde jsme se krčili, nebylo vidět, jestli je sám…

Někdo se musel dostat blíž, aby se tenhle malý problém vyřešil. Poručík vybral Martina a Petra. Mohli jsme sledovat jejich přikrčené postavy, ve světlezeleném světě pohledu přes noktovizory, jak se pomalu ze dvou stran přibližují k postavě stojící těsně pod vrcholem skalního ostrohu. Spíše jsme tušili, než abychom to viděli, že se oba dívají více pod nohy, než nahoru k nepřátelské hlídce. To byla naše práce, hlídat pohyb hlídky a v případě potřeby stisknout signální tlačítko na vysílačce. Oni si museli dávat pozor na každý kamínek, na každou hroudu pod nohama, která by se mohla uvolnit při jejich postupu, a způsobit nežádoucí hluk.

Oba se zastavili, Petr o něco blíže cílovému objektu než Martin. Ve sluchátkách se nám ozval jeho tichý hlas –„...tango sólo, eli možná...", což přeloženo do člověčiny znamenalo, že strážný je sám a jeho eliminace je možná.

„Eli žádoucí, foxtrot na dopad" – odpověděl Petrovi poručík, a jeho slova znamenala -,, eliminujte (zabijte) hlídku, poté se přesuňte na místo kde právě stojí.

Z místa kde jsem se krčil, jsem na Petra dobře viděl. Pomalým plynulým pohybem si usadil pažbu své M4 opatřené tlumičem do podpaží, potom uběhlo sotva pár vteřin, a z hlavy nepřátelské hlídky se proti nebi prudce vznesl obláček, který měl díky noktovizorům podobu a barvu zelené páry...

„Čistý".

„Rozumím"

Vchod do jeskyně byl jen pár metrů od místa, kde padla na zem mrtvá hlídka. Rozdělili jsme se a postupovali jsme pomalu a opatrně dovnitř po obou stranách sklaních stěn. Druhá hlídka klimbala za druhou zatáčkou, zvolna dolů se svažující chodby. V jejím případě bylo riskantní střílet karabinou z delší vzdálenosti, protože za ním byl vidět volný prostor jeskynního dómu, kde mohli být další nepřátelé. Ty mohl varovat třeba kousek odlétnuvší skály po úderu kulky. Ani přiblížení na těsnou blízkost a použití nože nebylo dobrou volbou. Strážný se mohl probrat a stačil jeden výkřik...

Tenhle oříšek si vzal na starost sám poručík. Z pouzdra na stehně vytáhl berettu s tlumičem a pomalu se sunul podél stěny k dřímající hlídce.Dobrá zpráva byla ta, že Afghánec opřel svůj AK47 o stěnu stranou směrem ke vchodu a neměl ji na kolenou. Kdyby ano, mohlo se při jeho smrti stát, že by ta zbraň spadla na zem a způsobila hluk. Poručík se zastavil a bylo vidět, že si prohlíží vnitřek jeskyně, který se rozkládal za hlídkou. Zřejmě byl spokojený s tím, co viděl, protože se přesunul do pozice, ve které měl klimbajícího přímo před sebou. Z toho úhlu byla za strážným stěna a o ni opřená útočná puška vlevo od něho.

Znělo to jako tlumené dvojité plesknutí, a tělo strážného se ze sedu sesulo zády na zem.

Pomalu jsme se přibližovali k poručíkovi, ale než jsme se dostali až k němu, zaslechli jsme z nitra jeskyně slabý hluk. Někdo se zřejmě zvedl ze země kde spal, a šel směrem k nám. Na cestu si svítil slabou baterkou. Nedošel ale až k nám, zabočil k postranní stěně, zastavil, a pak bylo slyšet kovové cinknutí a tekoucí vodu. Zřejmě ho probudila žízeň. Napil se, a pomalu se došoural zpět na místo, kde měl na zemi deku. Podle informátora ta jeskyně neměla žádný další prostor, než přístupovou chodbu a dóm, v jehož ústí jsme se krčili. Napočítali jsme na zemi celkem osm ležících postav. U protější stěny byly vidět nějaké bedny naskládané na sobě, asi do výšky ramen. Čekali jsme asi dvacet minut. Ten, který se šel před chvílí napít, byl v tu chvíli pro nás nejnebezpečnější, protože byl předpoklad, že ještě znovu neusnul. Martin se pomalu sunul směrem k němu, karabinu namířenou na jeho hlavu. My ostatní jsme se rozmístili tak, abychom měli možnost pokrýt každou z ležících postav.

Zastavili jsme se a... za pět dalších vteřin bylo po všem. Tvář každého z mrtvých mužů jsme vyfotili z několika úhlů, jak se později ukázalo, jedna z nich skutečně patřila kmenovému náčelníkovi Sajhánovi, po kterém jsme šli. Několik lejster nalezených v jedné z beden potěšily později někoho z rozvědky. Nálož C4 s časovačem nastaveným na výbuch za dvě hodiny, umístěná na bok beden a přesun na dno dvanáct kilometrů vzdáleného údolí, kde mohl přistát CH-47 Chinook...

Vlastní ztráty na nule, deset mrtvých nepřátel. Válka není fér, a štěstí přeje připraveným...