Z „Ano, šéfe“, jsem v rozpacích…

Včera jsem se mrknul na oblíbený pořad se Zdeňkem Pohlreichem a nějak jsem na rozpacích, jestli pan Pohlreich vůbec ví, v jaké zemi se ocitl a co nám zde chce předat…

Včerejší díl byl o restauraci na břehu slapské přehrady. Její vedoucí, velice „osobitý“ týpek, měl v repertoáru své hospůdky přesně to, co najdete na jídelákách stovek jiných hospod. Jeho kuchyně ale byla zvláštní hned v několika směrech.

Za kuchařku tam měl svou dceru, která i když se zřejmě snaží co jí stačí dech, nemá na to, aby v sezoně vařila pro desítky lidí. A to pominu fakt, že ani není vyučená v oboru.

Další šok jsem asi nejen já zažil, když se přímo před kamerami rozhodla přeplněná jímka vydat svůj obsah odpadním otvorem přímo doprostřed kuchyně a rázem tam všude bylo „vodního“ (?) hnusu po kotníky.

Po tomto jsem ocenil přístup pana „šéfa“ Pohlreicha, když měl odvahu si z této „kuchyně“ něco objednat a hlavně ochutnat.

Upřímně řečeno, by si pan vedoucí té restaurace, podle mého názoru, zasloužil za „služby“, které prostřednictvím své restaurace poskytuje, protáhnout pod kýlem té nejpomaleji plující lodi z celých Slap. V kuchyni měl doslova bordel a znovu upřímně řečeno, po tom, co jsem viděl, bych si tam nedal ani čaj.

Od toho, aby došlo k nápravě tam ale byl přeci pan Pohlreich, že ano…

Pokud šlo o zavedení systému a o odstranění bordelu (pardon, ale hezčí slovo mě v tomhle případě nenapadá…), tak v tom lze s p. Pohlerichem jen souhlasit.

Jenže…

Pan Pohlreich navrhnul to, co se na břehu oblíbené přehrady nabízí – zařadit do jídelního lístku větší zastoupení pochoutek z ryb. Sám předvedl jednoduchý a jistě dobrý recept na candátí filet s osmahnutou zeleninou, dále nějaká jídla z lišek (hub), hříbků, těstovin a naučil číšníka, že když si u něho někdo objedná biftek, že se musí, než odejde od stolu, od zákazníka dozvědět, jak propečený si ten kousek masa host přeje předložit na talíři.

Logické zdá se…

Jenže…

Hospůdka, která byla středem včerejšího dílu seriálu o zlém šéfovi, není živa z lidí, kteří by byli ochotní dát za jednu porci oběda min. 200 Kč. Jak záběry kamery napovídaly, šlo zejména o rekreanty z kempů, bydlících v obytných přívěsech, nebo stanech a místní lidi z obce. Kdo z takové skupiny lidí by proboha chtěl pravidelně chodit na jídla, která sice budou jistě dobrá, ale na jejichž pořízení kdyby rekreant měl, tak si užívá pohodlí některého z hotelů a možná někde jinde, než aby se vyskytoval na břehu přehrady v plátěné boudě 2 x 2 metry…?!

O místních lidech, kteří třeba během práce potřebují zaběhnout na oběd, ani nemluvím.

Pan Pohlreich podle mě prostě neodhadl realitu, že není v restauraci v centru velkoměsta, která, ležící třeba na břehu stejné řeky, jako se nachází přehrada Slapy, by možná své hosty našla.

Jeho (p.Pohlreicha) názor, že – „…lidi prachy mají a nebojte se jim o ně říct…“ mi přijde prostě v hospůdce onoho slapského typu až směšný. Pokud by p. Pohlerich dokázal uskutečnit nabídku např. z candáta (maloobchodní cena za jeden kg cca. 460 Kč…!) v ceně porce jídla za cca 120 Kč (maximálně), tak to potom ano, ale moc tomu nevěřím.

A myslí si někdo, že by se našlo dost lidí, kteří by byli ochotní dát za porci k obědu v restauraci na Slapech více?

Kolik takových hostů se asi denně do lokality oné hospůdky dostane? Uživili by ti osamělci restauraci…?

Tak si tak vzpomínám na jeden starší díl seriálu „Ano, Šéfe“, kde šlo o penzionek spravovaný manželi, tuším původem z Holandska. Ti měli ceny vyšroubované tak, že jediní, kdo si je v realitě české vesnice, kde se podnik nacházel, mohli dovolit akceptovat, byli hosté z Německa, kteří tam část sezony jezdili. Tehdy (pokud si dobře vzpomínám) p. Pohlerich radil manželům „přiblížení se“ českému zákazníkovi. Vysvětloval, že i místní lidé by třeba zašli na jídlo, kdyby se ceny snížily, neboť prý je nutné dbát na kupní sílu českého člověka – jak místního obyvatele, tak třeba skupiny turistů projíždějících na kolech.

Kam se poděl tenhle názor p. Pohlericha, když zavítal do restaurace na Slapech…?